Nepůsobily však v programu jako samoúčelné podněty k pláči a lítosti nad osudy těchto lidí, ale spíš ukázaly mimo trpkého údělu i světlou stránku problému, lidství schopné radosti a lásky přes zdánlivě neúnosnou tíhu každodenního života. Zároveň vyzvaly většinovou takzvaně "zdravou" společnost k reflexi těchto problémů, k otevření očí a pomoci, která se nám může zdát bezvýznamná, přestože na tom pravém místě je k nezaplacení.

Z českého prostředí zastupuje kategorii těchto filmů snímek Otázky pana Lásky ze sekce České perspektivy uvedený již v červenci na MFF v Karlových Varech. Dagmar Smržová v něm sleduje kus života schizofrenního Jirky Lásky, třicátníka žijícího s religiózní babičkou a čas od času se stýkající se svou matkou a otcem, kteří mají tutéž diagnózu se stále se zhoršujícími příznaky.

Ruční kamera je často dílem samotného hlavního hrdiny a amatérským způsobem zachycuje rozhovory a hádky s babičkou i dalšími příbuznými. Tématem těchto krátkých videí publikovaných na internetu je víra, antikoncepce, zvědavost na to, co je po smrti, a samozřejmě láska, které má rodina Lásků podle Jirky paradoxně "málo". Méně příjemné jsou scény, ve kterých schizofrenik popisuje své stavy, děsy, posedlosti a šílení z různých čísel, barev a dalších kategorií, neboť na jeho vystupování takové problémy vůbec patrné nejsou - o to děsivější je představa jejich projevů. Jirka jako osobnost schopná reflexe a nadhledu s notnou dávkou sarkasmu popisuje i své zklamání z toho, že neskončil jako potrat a nechtěně finančně zatěžuje stát.

Na nejhrůznější zhlédnutý film letošního ročníku by klidně mohl být v mém hodnocení nominován půlhodinový polský dokument Naše prokletí. Mladí a přesto k smrti vyčerpaní rodiče hroutící se dennodenně se sklenkou vína na gauč, pozadí dokresluje nesnesitelné chrčení a rytmické pumpování vzduchu do plic jejich malého dítěte. Trpí takzvaným Ondininým syndromem a upadnutí do spánku pro něj představuje bezprostřední ohrožení života. Scéna, ve které vyměňují synovi "slavíka" zajišťujícího mu pravidelné dýchání je praktiky nekoukatelná, mrazící, zoufalá. "A takhle to budeme mít den co den do konce života," zhodnotí večer uplynulý čas otec dítět a zároveň režiér Tomasz Śliwiński. Matka vypadá ještě beznadějněji, ale je odhodlaná udělat vše pro to, aby malý Leo žil. Dojemný závěr filmu zobrazující dětské radovánky, tanec, výlety a podobně je alespoň malou nadějí a svědkem toho, co vše dokáže láska a víra v lepší buducnost...

Ke stejnému tématu se váže i veselá německo-italská road movie Výlet za láskou Carla Zatorriho. Přibližuje život autisty jménem Enea, dosud sexuálně nezkušeného, ale vůči děvčatům s naivní otevřeností vstřícného, úpěnlivě hledajícího tu pravou, se kterou by byl "až do konce života". Jeho idálem je však dívka plavých vlasů a modelkovské postavy z titulních stran módních časopisů a ten si nenechá nikým vymluvit, hodlá ji najít za každou cenu! Kamarádi se rozhodnou, že je již načase, aby se jejich "pomalejší" ale o to upřímnější přítel seznámil s ženou, ať už bude jakákoliv a vezmou jej do rakouského bordelu. Touhu po lásce "navěky" však tímto výletem neukojí a pokračují dále do speciálního centra pro pacienty s mentálním postižením, kde se hlavní hrdina  bez obalu a názorně dozví jak se to má mezi dvěma pohlavími. K velkému zklamání svých přátel však zanedlouho odjíždí zpět domů, když zjistí, že jeho "partnerka" opět nebude jeho po zbytek života. Dokument přistupuje k tématu potřeby emocí u hendikepovaných nanejvýš citlivě a je milým prostřeníkem mezi světem majoritní společnosti a této menšiny.

Snímkem vystupujícím proti jakéž takéž ale přeci jen hodnotě a kvalitě života postižených jsou opět čeští Eugéniové Pavla Štingla, hrůzná sonda do dějin eugenického myšlení, které si od počátku kladlo za cíl čistotu lidské rasy. Tato ideální rasa by nedovolila projevit sebemenší odchylku od normálu, blond vlasů a plavých očí, natožpak vážné tělesné nebo mentální postižení. "Copak může být nezdravý, špatně se učící člověk nebo ten, kdo je neschopný pohybu, vůbec šťastný?" vznáší otázku neviditený vypravěč a svědek nacistického vyvražďování, tréninku plynování právě na hendikepovaných lidech. Dobové záběry z koncentračních táborů, německých laboratoří, muzea hygieny či válečných zákopů doplňuje efektivní animace, skličující hudba a nutkavé otázky, které se nás jako Evropanů i po desítkách let od druhé světové války stále týkají: Máme právo zabíjet nepohodlné? Posuzovat kvalitu jejich života? Jejich "užitečnost", přínos pro systém? A jaká je tedy naše, vzorová kvalita života, podle které měříme tu cizí? Filmová esej se poctivě zamýšlí nad zneužitelností vědy v rukou mocných a domýšlivosti člověka (nejen) 20. století. 

17.3.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout