„Sametové holky“ v Moravské galerii

„Sametové holky“ v Moravské galerii 

Někdy v sukni. Umění 90. let. Toť název výstavy, která v současné době okupuje dvě patra Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie v Brně. Vskutku se nejedná o výstavu dámského textilu konce minulého století, ačkoli slovo sukně v názvu nenápadně naznačuje, že půjde o ženskou záležitost. Dostala zde prostor tvorba čtrnácti výtvarných umělkyň, jejichž tvorba si v 90. letech progresivně razila cestu českou uměleckou scénou.

Někdy nosím sukni a někdy kalhoty. Ptám se sebe sama, jestli obléknout sukni pro mě znamená cítit se více ženou nebo třeba jen působit zevnějškem ženštěji na okolí. V dávné minulosti se do sukní, chránících a zároveň umožňujících volný pohyb, odívali i muži. Přesto se postupem času sukně stala téměř celoplošně typicky ženskou záležitostí, jakýmsi stylizovaným atributem ženského pohlaví. Možná, že právě někde v tom bodě, kdy vznikl předpoklad, že muži nosí kalhoty a ženy sukně, se lidé na Zemi rozpoltili na pohlavní Mars a Venuši.

Zaměříme – li se na umělecké odvětví, pozice žen v tomto směru nebyla v minulosti nikdy příliš respektována. Tvorbě žen, byť byla kvalitní, se nepřikládala stejná důležitost a nebyla ani tolik diskutovanou. Tuto hypotézu si snadno ověříte, například když se pokusíte jmenovat alespoň jednu ženskou umělkyni impresionismu. Určitě se vám hned vybaví slavná jména jako Monet, Renoir nebo Degas, ale Berthe Morisot či Mary Cassatt by u povědomí většiny ostrouhaly. Na přelomu 19. a 20. století se ale ženská role v evropské společnosti začala proměňovat. Sílila touha žen se emancipovat a společnost začala více diskutovat o společenské a kulturní úloze jak žen, tak i mužů.

Po roce 89 se tyto tendence ve větším měřítku projevují i u nás. Rozpad tehdejšího politického systému uvolnil náladu ve společnosti a vytvořil specifickou atmosféru „devadesátek“. Ženské umělkyně, držíc se do té doby spíš při okraji umělecké scény ve stínu mužských kolegů, vstoupily v 90. letech energicky do středu dění a svými novými pohledy, tvůrčím přístupem a experimentováním podstatně ovlivnily tvář mladého českého umění i jeho následující vývoj.

Lenka Klodová - LidovkyLenka Klodová - Lidovky

Výstava je pomyslně rozčleněna na 3 celky seskupující tvorbu českých umělkyň podle toho, kdy vstoupily na scénu. Každou jednotlivou generaci pak pojí určité společné tvůrčí prvky ovlivněné společenským klimatem počátku, středu či konce 90. let. Ve výstavním prostoru nenajdeme úplně přesné ohraničení těchto celků. Architektka výstavy Pavla Sceranková využila prostor muzea velmi intuitivně. Tvorba generací se vzájemně prolíná, některá jména se objevují ve všech třech částech výstavy, postupně se proměňují témata a naladění, což člověk přirozeně vnímá, pokud systematicky postupuje výstavou z přízemí do prvního patra.

Než abychom se zabývali tím, čím se jednotlivá díla liší, zajímavější je všimnout si, co je spojuje. Odpověď na tuto otázku též vystihuje záměr autorky výstavy Pavlíny Morganové ukázat posun českého umění skrze díla žen. Tvorbu čtrnácti zúčastěných pojí jakási tvůrčí svoboda pramenící z porevoluční euforie, chuť experimentovat se vším co proměňující se doba nabízela. Tato chuť se promítla do progresivního rozvoje technologických postupů napříč nejrůznějšími médii. Objevují se dvě dominantní tendence: konceptuální přístup k prostorové tvorbě (objekty a instalace) a různým způsobem zpracovaný technický obraz (fotografie, videa, projekce).

Ženská tvorba 90. let přišla nejen s novou vizuální stránkou, ale rovněž otevřela dveře novým tématům. Veškeré náměty se zdají mít velmi osobní až intimní podtext. Opakovaně se zde řeší zejména vlastní identita a role, které všichni denně střídáme jako kabáty. Dalo by se s nadsázkou říct, že v Uměleckoprůmyslovém muzeu je návštěvníkům servírováno ženské nitro oproštěné od všech „zženštilostí“. I když i to je sporné. Ostatně jednou ze zásadních filosofických otázek vyplývajících z konceptu výstavy je: Jak vlastně definovat ženskost?

Nemalá pozornost je věnována také tělu - detabuizovaná a z různých úhlů nahlížená tělesnost, sexualita i pornografie. Umělecká osobnost je tělem i duší v centru díla. Přesto žádná z prací není zahleděná do sebe, všechny mají vazbu na sociální struktury, reflektují fungování individuality uprostřed společnosti v každodenní realitě, kterou všichni tak dobře známe. Subjektivní se v tomto bodě dostává do obecné roviny.

V prostoru muzea je vystaveno 60 exponátů, přičemž největší zastoupení mají díla Lenky Klodové. Její monumentální světelná instalace ve vstupní hale zvaná O Boženě musela být pro tuto příležitost rekonstruována. Hned naproti vchodu do muzea v pozadí zaujme interaktivní videoinstalace Elen Řádové Sblížení, která má ze správné vzdálenosti (nebo spíš blízkosti) přímo ohlušující efekt. Středu expozice dominuje červený opletený objekt Mileny Dopitové, symbolizující zrození. Název tohoto díla Nepočítám se svou proměnou jakoby reprezentoval duši všech děl vystavených v přízemí. Ta jsou zde jako svědectví proměny bojujících a zároveň zranitelných žen v silné osobnosti, jež v druhém patře již tematicky přesahují rámec svého subjektivna.

Mimo jiné je jistě pozoruhodná site-specific malba na zeď zvířecí krví (Zdena Kolečková - Rány). Mnohem drsnější dojem však dělají fotografie Veroniky Bromové z první generace „sametových holek“. Její průzkum konvencí v nahlížení na ženské tělo, často předváděný na těle vlastním, je náladově úplným protipólem ke vzdušným a snovým instalacím Kateřiny Vincourové. Fosforeskující instalace v zatemnělé místnosti s křehkým názvem Z lásky vzbuzuje mystický dojem. Člověk si připadá, jakoby se ocitl v lese plném tajemství, slyšel šepot neviditelných bytostí. Silný zážitek jsem si odnesla také z konfrontace s videem Mileny Dopitové – Oholit, nalíčit, ve kterém přihlížíme úpravě těla zemřelého muže. Poslední oholení je zde rituálním obřadem, aktem konečného rozloučení. I když není příjemné se na video dívat, nelze hned odvrátit oči, tak jako smrt neodvrací oči od našich životů.

Veronika Bromová - Já, stůlVeronika Bromová - Já, stůl

Mnoho otázek, které byly umělkyněmi vysloveny v 90. letech, visí ve vzduchu nezodpovězeno dodnes. S největší pravděpodobností na ně neexistuje jednoznačná odpověď. Co je typicky ženské? Co znamená být ženou? Co znamená být ženou pro každou ženu? Co vše může dokázat ženská vnitřní svoboda? Některá vystavená díla se mohou jevit lehce provokativní a jemnější typy to může děsit - znásilňovat jejich křehký ideál ženství. Nosná je však myšlenka, že součástí ženy je vždy i to, co se neshoduje s ideálem. Nahota, upřímná zpověď a sebezpytování.

Pokud někdo poukazuje na fenomén ženství, u názoru veřejnosti snadno sklouzne do škatulky feminismus. Výstava Někdy v sukni se ale nestaví proti mužskému, ani se nesnaží stylizovat do mužské role. Je svébytná a dokazuje, že ženská tvorba může být právě tím hybatelem určujícím směr.

Vystavující umělkyně: Lenka Klodová, Veronika Bromová, Milena Dopitová, Markéta Othová, Kateřina Vincourová, Alena Kotzmannová, Míla Preslová, Štěpánka Šimlová, Zdena Kolečková, Kateřina Šedá, Elen Řádová, Michaela Thelenová, Markéta Vaňková, Markéta Klouzová - Niubó

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Fotografie k článku

Mohlo by se ti líbit...

Další novinky z umění

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!