Zhmotnění anonymní Sítě, kde člověk není k rozeznání od druhého, se odehrává skrze dialog tří mladých mužů, kteří nevydrží ani minutu svého života bez wifiny a všechny své prožitky soustředí ve virtuálním prostředí. Ač sedí vedle sebe, komunikují úplně na jiné úrovni. Všechno je v pořádku, než jejich pozornost upoutá dětská nevinnost a zároveň nezměrná trapnost komentářů jednoho z diskutujících.

Kolesa se postupně stává jejich závislostí; nespočetněkrát za den musí tito „narkomani internetu“ kontrolovat jeho případné příspěvky, dotazy ohledně plavání, biologie ženy, nové technické vynálezy, hudbu s „barvou dráždící k tanci“, stesky ohledně úmrtí a sem tam se nešťastníkovi bezcitně vysmívají a kyberneticky ho šikanují.

Publikum se sice směje z plných plic, neví však, že se vysmívá ve skutečnosti samo sobě a svému cynismu, který nezná hranic, nechce přijmout fakt, že některé situace mohou být vážné, že legrace končí. Koncem představení jde až mráz po zádech z toho, jak se diskutérů ani smrt „hlavního hrdiny“, který je k smíchu i k pláči zároveň, vůbec nedotýká – mnohem víc je trápí, že jejich tablet vychází z módy…

„V Michalu Kolesovi se koncentrovala veškerá bída lidské existence našeho pozdního přetechnizovaného věku,“ napsal po Kolesově úmrtí Kamil Fila. Citátů z jeho nekrologu je v představení použito víc; vycházejíce z úst na vysoké houpačce zavěšené svůdnice v plavkách však poněkud nefungují, spíš působí banálně a taky trochu moc sentimentálně.

Závěrečné slečnino „ukřižování“ jako „vykoupení všech hříšníků sítě“ je totální trapas bořící dosud zdařilé představení plné cynického odstupu, nicméně celá tato netradičně pojatá diskuze stojí za vidění.

5.2.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout