Tentokráte ponechám stranou podrobnější popis areálu. Je impozantní a já si pořád stojím za tím, že změna lokace byla naprosto geniálním tahem. Z vítkovického monstra je každoroční headliner festivalu. Klobouk dolů před novými úpravami – perfektní vinárna, noční nasvícení budov a různé umělecké třešně, kterých na industriálním dortu stále přibývá. Jsem rád, že areál ještě není ve svém finálním stavu, nýbrž je postupně broušen k dokonalosti. Ale teď už se chci věnovat těm, kteří stáli na pódiích, a těm, kteří nám je na ta podia přivezli.

Podstatná informace – na Colours neexistuje zahřívací kolo na úvod a já je za to zbožňuji. Předehřát jste se měli doma, tady už jste rovnou ve varu.

„První festivalový den“ – k tomuto sousloví přihoďte rovnítko a za rovnítko dejte „Sigur Rós“. Konec rovnice, tak jednoduché to je. Tenhle islandský kolos a headliner celého festivalu si podle očekávání ukradl celý čtvrtek jen pro sebe. Viděl jsem The Bots, zaběhl jsem na Baskery a stihl i kousek grupy Vložte kočku, ale zážitek z Vítězné růže zahnal ty ostatní do kouta. Agresivnější přístup, který Sigur Rós zvolili pro svou novou desku, se promítl i do jejich show. Z ní ve výsledku odcházeli naprosto fascinováni nejen ti, kteří doma sjíždějí všechny jejich skladby pořád dokola a u nichž se nadšení tak nějak předpokládá, nýbrž i ti, kteří Růži sice respektují, nicméně do stavu oddaného fandovství se doma jejich alby neprokousali. Troufnu si tvrdit, že teď už v tomto stavu velká většina z nich je. Úžasný zážitek jsem si odnesl i navzdory faktu, že jsem celkem tři songy – včetně milované Glósóli – strávil zvedáním cizí zhulené osoby, kterou evidentně ve škole neučili, že drogy jsou špatné. Tak se jí i kvůli počasí podařilo celkem čtyřikrát omdlít, než pochopila, že je nejspíše čas odejít do stanu. I přesto Islanďané získali titul „Můj první dokonalý zážitek z Colours 2013“. Trochu mě mrzí, že jsem kvůli našlapanosti večerních programů musel oželet Girls Against Boys, nicméně jsem stejně podvědomě tušil, že chvíle Scotta McClouda ještě přijde.

Pátek byl v mém osobním rozvrhu prokroužkován k nepoznání. Takhle si představuji hudební festival. Ke Colours of Ostrava patří již delší dobu i filmová a divadelní představení; proto je pro mne nepochopitelné, že k promítání filmů posadí organizátoři někoho, kdo neumí na počítači ani vypnout přehrávač, nedokáže pustit dvdčko a v půlce filmu to raději vzdá a pustí snímek další. Ale dobře, nikdo nejel do Ostravy kvůli filmům, nehledě na to, že za hudební zážitky hodlám Zlatě Holušové a zbytku týmu poslat kytky, alespoň virtuální. O perfektní začátek muzikou nabitého večera se postaral Dub FX. Ačkoliv je mu prostředí ulice evidentně o mnoho bližší, popasoval se bez problémů i s hlavním podiem a nastavil laťku (fuj, klišé) ostatním pátečním účinkujícím zatraceně vysoko, na což u mne následně doplatil Asaf Avidan. Ne, že by izraelský sympaťák odehrál špatný koncert, nicméně – ať už to vezmu odkudkoliv – byl v pátek prostě nejslabším článkem.

Hned po něm následovalo první těžké rozhodování. Inspiral Carpets na velkém podiu nebo Diving for Sunken Treasure v country stanu. Jelikož z Berlína ještě nikdy nevzešlo nic nekvalitního, rozhodl jsem se nakonec pro druhé jmenované a bylo to správné rozhodnutí. Po první písničce jsou zpoceni všichni na podiu i v publiku, takové tempo má psychobilly country-punk Diving for Sunken Treasure. Jedno z nejmilejších překvapení letošních Colours. Kdyby kluci přivezli i vinyly, už bych měl jeden doma.

Před hlavní podium se mezitím natlačil dav čekající na Damiena Rice. Mému srdci je daleko bližší hluboký hlas Scotta McClouda, který usedl na Fullmoon stage a já usedl před něj. Byl to pro mě suverénně nejemotivnější prožitek tohoto ročníku. Sólo McCloud má v sobě dle mého daleko více citů než McCloud s přílohou. Za něj děkuji všem lidem okolo Fullmoonu a doufám, že jednou třeba dojde i na jejich další koně. Rád bych si užil Jasona Orloviche nebo Astronautalise v ostravském areálu.

Většina mé party brala za vrchol pátečního dne vystoupení Woodkida. Přestože je na jeho kontě zatím pouze jedno plnohodnotné album, mezi návštěvníky Barev má evidentně obří masu příznivců. Ve výsledku čekal na začátek Woodkidova koncertu přibližně stejně početný dav jako předchozí den na headlinery z Islandu. Bez delších řečí – odcházel jsem naprosto ohromen a vyždímán. Počítal jsem s tím, že si Woodkida užiji a Run Boy Run že proskáču od první do poslední sekundy. Pro příště nic kalkulovat nebudu. Skákat radostí se mi chtělo od nastartování videoprojekce a příchodu všech členů Woodkidova seskupení. A s každou skladbou to bylo lepší a lepší. Vrcholy vystoupení tedy sice jednoznačně patřily Golden Age, Great Escape, I love you a Run Boy Run, ale naživo jsem se konečně dokázal ponořit i do zbytku skladeb, a tak jsem znovu opouštěl areál s pocitem absolutního nadšení.

Druhý den jsem znovu šel spát ohromně spokojen a s úsměvem na tváři, a ačkoliv mé nohy křičely o pomoc, těšil jsem se na další přebíhání mezi pódii.

fotografie převzaty od Katky Čajánkové z redakce a Petra Piechowicze z oficiálních stránek Colours of Ostrava. Oběma děkuji.

25.7.2013 | Petr Baroch Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout