Rozhodl se přijít záhadě time-managementu na kloub, navštívil odborníky z řad psychologie, sociologie, mediálních studií, konzultanty, lékaře, vypravil se do Alp za rodinou žijící harmonicky v souladu s přírodou a ignorující nezastavitelný pokrok a zrychlování technologií. Vznikl komentovaný deník z jeho cesty kolem světa doplněný spoustou hravých ilustrací. Obzvláště působivá je scéna z fabriky na bůh ví co, ve které stroje neúnavně šlapou v sjednoceném rytmu, podobně jako většina dnešních „úspěšných“ lidí.

Hlavní otázka, jejíž položení film vyprovokuje, je „Proč vlastně máme neustále pocit, že nestíháme? A odkud se bere to strašné břemeno, strašící nás, že všechny ty úkoly, které jsme si uložili, prostě nemůžeme efektivně zvládnout?“ Snímek nabízí řešení ve zjištění, že celý náš život je neustálé soupeření, soutěž o čas, který se rovná peníze, tedy ta potřeba je vlastně biologická – víme, že když nevyděláme, nenajíme se; přestože však rozhodně nejsme na hranici chudoby. 

Proč vlastně máme neustále pocit, že nestíháme?

Háček je v tom, že jsme pořád příliš pomalí vzhledem k tomu, co dnes dokáže moderní technologie. Ve snaze dostihnout ji ztrácíme své lidství, polykáme pilulky zvyšující výkon, abychom pak našli sami sebe naprosto vyčerpané, civilizačními chorobami stižené, bez života. A je jasné, že jakmile budou vynalezeny pilulky ještě dokonalejší, budou je užívat všichni, kdo budou jen trochu chtít, přestože je vůbec nepotřebují.

Podle Opitzova zjištění je to co potřebujeme vybíravost; nečíst nutně maily desetkrát za den, ale soustředit se výhradně na úkoly složité, dlouho trvající, ale především mající jasný dlouhodobý smysl pro náš život.

Opitz se na své pouti setkává i s hrstkou lidí, kteří šílený svět businessu opustili, zahodili hodinky a tablety a začali se v přírodě zamýšlet nad tím, jaká rychlost vlastně člověku umožňuje žít dobrý život. Sledujeme příběh bankéře, který se znovu učí číst knihu pro potěšení, nikoliv rychločtením vypreparovat nejdůležitější informace. Popisuje, jak se dříve v noci budil hrůzou z pracovního neúspěchu, jeho tělo se bránilo obrovskému psychickému náporu, vzdorovalo myšlenkám.

Jakási permanentní akcelerace mění postupně náš život; stáváme se svědky podstatné sociální změny. Chceme být čím dál rychlejší, abychom stačili všem ostatním. Neschopnost udržet tempo se označuje jako selhání. Není však takové selhání vítězstvím??

Podívejte se na film Rychlost – hledání ztraceného času a posuďte sami…

18.3.2013 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout