Mistři se smyčci natřikrát. Apocalyptica v Praze oslavila dvacetiletou poctu písním Metallicy

Mistři se smyčci natřikrát. Apocalyptica v Praze oslavila dvacetiletou poctu písním Metallicy

Slavný americký metal se po letech vrátil živě do koncertních sálů. Jeho instrumentální podobu stále dokonale ovládají finští cellisté, kteří z pražského koncertu vykouzlili perfektní zážitek - snad jen publikum mohli zvednout ze sedadel dříve.

hodnoceno 6x
Líbí? Pošlete to dál...

Jsou dvě hodiny odpoledne. Hala Fora Karlín je beze zbytku zaplněna fanoušky severské kapely Apocalyptica. V tento netradiční čas by koncert energických cellistů čekal málokdo, navíc se sedícím obecenstvem. Legendární formace má však za sebou vyprodaný večer a před sebou druhou show, na kterou už lístky také nejsou k sehnání. A tak se odpolední rockové matiné jeví jako ten nejlepší nápad, jak potěšit své pražské příznivce a zkompletovat pomyslný český hattrick. Instrumentalisté zaujímají své pozice pod zářícími kužely a jejich postavy vrhají zlověstné stíny do prostoru. Saka, která mají oblečena, jsou jen optickým klamem. Písně z kultovního alba Plays Metallica by Four Cellos totiž jen těžko odehrají v sedě a klidu.

Eicca Toppinen, Perttu Kivilaakso, Paavo Lötjönen a původní člen z doby vzniku desky Antero Manninen vstupují beze slov s písní Enter Sandman. Úvodní riff je optimistickým předznamenámím dobré show, která se i s přestávkou přehoupne přes dvě hodiny. V úvodních padesáti minutách je však i přes neskutečnou energii Apocalyptica umírněnější, a prim tak hrají skrze slabší atmosféru světla a precizní technika hry na cella, kterou lze díky tradičně dobré akustice v Karlíně hltat plnými doušky. Hudebníci promlouvají mezi písněmi k publiku, ale výkřiky Master! Master! u populární cover verze Master of Puppets narozdíl od znělých nástrojů zaniknou. Publikum sedící na židlích ale i podle naplánovaných zastávek na tour zvolila sama kapela. Sportovní haly vyměnila záměrně za koncertní síně a především v první části svého vystoupení na to lehce doplácí. Mnohým však tento formát vyhovuje, a tak si ze své pozice do rytmu kývají hlavou a metalové časy z již dvacetileté historie nasávají v komorním duchu.

Výběr písní je skutečně skvostný. Nechybí Unforgiven, Sad But True a současní členové rádi vítají zpět Manninena finální písní před přestávkou Welcome Home (Sanitarium). Dvacetiminutové intermezzo se ukazuje být nutností, jelikož se na pódium chystá bohatý set bicí soupravy - předzvěst bubeníka Mikka Siréna ve druhé části.

Kapela po odpoledním čaji odkládá dekorum a vrací se s další slavnou hitovkou Fade to Black během níž se do hry zapojí Sirénova rytmika. Ta oživuje už tak neuvěřitelnou paletu zvuků a harmonie, kterou dokáží vytvořit prostá čtyři cella na jevišti. Apocalyptica se znatelně baví a na nohou je téměř neustále. Roztleskává diváky s nástroji zvednutými k hlavě a cellisté přecházejí k sobě, aby si vychutnali sóla svých kamarádů. Jen Mr. Cool Manninen zůstává tradičně při zemi a přes své černé brýle s vážnou tváří sleduje dění na pódiu i mezi sedačkami. Publikum dál cení metalové kousky spíše nadšeným potleskem a z řetězu se utrhne málokdo. Kapela předkládá velmi povedenou For Whom To Bell Tolls a také bonus track z alba Cult Fight Fire with Fire. Především při první zmiňované skladbě naskakuje husí kůže i doposud netečným fanouškům. 

Píseň Orion nenajdou příznivci finské kapely na žádném albu, její živá podoba však svým aranžmá působí neskutečně. Je to ona, která dělí dosavadní povedený koncert od velkého finále. Na řadu totiž přicházejí Battery a Seek & Destroy, při kterých jde na pokyn severských bohů se smyčci na nohy celé Forum Karlín. Neřízená oslava startuje bohužel na vkus mnohých příliš pozdě, ale o to víc v závěru graduje. Searching, Seek and Destroy! křičí přízemí i galerie a koncert dostává neuvěřitelný náboj. V nejlepším ale nástroje utichnou a bouřlivé ovace jsou zároveň tak trochu ozvěnou fanouška-puntičkáře, který v živé Apocalyptice a sedícím publiku nevidí rovnost.

Kapela se přichází rozloučit s nutnou Nothing Else Matters a velkým hudebním příběhem se jmenovkou One. Obě skladby vystihují i přes komornější podobu show výjimečnost výročí tak skvělého počinu, jako je začátek její kariéry a první studiové album v roce 1996. Pocta Metallice je totiž stejně jako cesta instrumentálních bratrů z Apocalypticy jedinečná a pokud ji milujete, na ničem jiném vlastně ani nezáleží.

Foto: Barbora Bittnerová

| G+
Názor informuji.cz: 70%
70%

Další hudební novinky

Označeno štítkem "galerie_Apocalyptica"

Přidat na Seznam.cz Mějte články z Informuji i na Seznamu

Prostor pro tvůj názor...

Komentovat může pouze přihlášený fanoušek...