Není pohádka jako pohádka. Pod pohádkou si většina lidstva představuje něco pro děti s dobrým koncem- ale podívejte na Andersena. Dítka citlivějších povah by snadno mohla trpět nočními můrami po přečtení a dobré konce jsou sporné. Přiznávám, že pohádkám jako takovým fandím, ale Andersen je můj naprostý favorit (zvláště ty, co špatně končí) – a proto se mi líbila Ondine. Neila Jordana známe například jako režiséra Interview s upírem, s nadpřirozenými prvky si tedy vždycky věděl rady. Ondine je kromě toho také spjatá s jeho rodným Irskem, které je tak magicky přitažlivé, až se mi zachtělo pořídit si rybářský člun a začít se živit lovem. Takové je totiž povolání hlavního hrdiny filmu, jehož neobvyklé jméno Syracuse všechny láká, aby mu říkali Cirkusáku, což ho nepřestává rozčilovat. Syracuse jednoho dne vyloví z moře krásnou ženu, která si nepamatuje, jak se v moři ocitla ani jak se jmenuje. Ubytuje ji v odlehlém domě na krásném větrném pobřeží a seznámí ji se svojí dcerou Annie, která dospěje k přesvědčení, že neznámá – pojmenovaná Ondine – je mořská panna. Spousta věcí tomu napovídá, třeba to, jak dokáže tesklivým zpěvem přivábit ryby do sítí. Annie a její otec se s Ondine zbližují a poznávají další a další její tajemství...a v tuto chvíli by v pohádce nastoupila tři splněná přání a pak „žili šťastně až do smrti“. Jordanův snímek v tuto chvílí uvádí na scénu sociálně-realistická témata a z pohádkových motivů se dostáváme k nemocem, alkoholismu a temným tajemstvím z minulosti, která jsou tak nepohádková, až je ani nechceme slyšet. Podmanivá poetická atmosféra však zůstává, magická krajina taktéž a výsledkem je zajímavý mix sociálního dramatu a pohádkové mystifikace. Není to mix úplně vyvážený (konec filmu tak působí přes svou závažnost a podstatnost pro vyznění celého příběhu vlastně tak nějak nadbytečně) a místy je dost kýčovitý. Ale celou dobu se na něj velmi dobře dívá.

Zásluhu na tom má skvělý Colin Farrel v roli Syracuse – kdo ho viděl třeba v opulentním Alexandru Velikém, možná ho tady ani nepozná. Jeho Syracuse není prvoplánově laskavý či prostý (na což hrdinové tohoto typu často hřeší), je prostě uvěřitelný, svůj a výrazově úsporný. A hodně irský (bez titulků bych mu nerozuměla ani slovo).Ondine ztvárnila Alicja Bachleda, která je tak krásná, že to skoro stačí (navíc není afektovaná, hraje přijemně civilně). A afektovaná není většinou ani malá Annie (Alison Barry), což se u dětských rolí cení.

Ondine zkrátka není žádným vybroušeným skvostem, uměleckým dílem či intelektuálně náročným kouskem – ale je to příjemně poetická, zasmušilá a místy hodně nepohádková pohádka. Pro melancholicky laděné diváky to pravé.

3.7.2010 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout