Gruzínský režisér George Ovashvili sice při své úvodní řeči zakrýval rozpaky z angličtiny, ale měl pravdu – snímek má skutečně co říci sám o sobě, bez nějakých zdlouhavých komentářů (fakt se tam skoro vůbec nemluví!). Není snad široko daleko takový cynik, kterému by subtilní prostor dočasně existujícího naplaveného ostrova uprostřed řeky, na němž se odehrává celý drsný příběh dědečka a vnučky, neuhranul, popřípadě nedojal k oprávněným slzám na samém konci.

Ve Varech zabodoval také originální animák Šutry v kapsách poameričtělé Lotyšky Signe Baumaneové. Že je tato silná žena, mimochodem z rodiny, kde se po generace dědí schizofrenie, nebývale nad věcí, ukázala publiku při historicky prvním uvedení animovaného filmu v rámci hlavní festivalové soutěže: do publika naházela několik „šutrů“, ve skutečnosti ale úplně lehoučkých, látkových, a údajně měly přinést zdatnému chytači štěstí v životě na příštích několik let.

Při sledování jejího filmu, který nakonec získal ocenění Mezinárodní federace filmových kritiků – cenu FIPRESCI – tuhne úsměv na rtech. Angličtina se silným přízvukem, kterou Baumaneová doprovází svou autobiografii o závažné dědičné nemoci, která zlikvidovala několik jejích příbuzných, je ostrá, nelibá, "kolovrátkovitá", a upřímně řečeno z ní po chvíli dost bolí hlava. Na druhou stranu to snad trochu pomáhá vcítit se alespoň minimálně do příšerné bolesti duše, kterou maniodepresivní lidé čas od času prožívají. Animace je důvtipná, místy tragikomická, v kontextu vyprávění přehledná a dost možná je celý projekt také úspěšný pokus o vykročení z letitého rodinného tabuizování. Jen zde nezbylo bohužel žádné místo pro vlastní imaginaci diváka - co je řečeno, to je hned ukázáno, jako v nějaké prezentaci.

Cenu Fedeora obdržel letos albánský film Bota (sekce Na východ od západu), který za odlehčeným příběhem jedné kavárny „na konci světa“ (bota znamená v překladu z albánštiny paradoxně „svět“) ukrývá nedávnou bolestnou historii politických vězňů. Skvělé dialogy, propracované charaktery, neočekávaný zvrat a nechtěné odhalení tvrdé reality politických procesů, která měla být zamlčena pro všechny příští generace.

V té samé sekci získal zvláštní uznání také srbský snímek Barbaři, který se s divákem nemazlí vůbec  a vrhá ho přímo do „vybrané“ společnosti mladých nevycválaných fotbalových fanoušků, které mimo mičudy zajímá vlastně ještě pití a holky. Všudypřítomná agresivita, dvojsmyslné narážky, vulgarismy a pocit totálního zmaru mládí provází celých 90 minut, ale nijak blíž se diváka nedotkne – působí trochu polovičatě, někde mezi dokumentem, nudným dramatem a pornem (vzpomeňme na Klip...).

Ve Fóru nezávislých zvítězil německý snímek Někde jinde, který vypráví o tom, jaké bizarní situace nastanou, když se Němec jak poleno vypraví za svou milou a její rodinou do Svaté země. Ester Amrami je vtipná, srdečná a umí brát i velmi obtížná témata s nadhledem – film byl tak příjemným odlehčením ve festivalové vřavě drásající kinematografie, která se sama sobě většinou příliš nesměje. Režisérka obsadila do této prosluněné „cesty zpět za rodinou“ nádhernou Netu Riskin, její německý protějšek si střihnul Golo Euler.

13.7.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout