Ráda bych vám sdělila, o čem to je, ale těžko se to vysvětluje. Období občanské války v Británii, jeden dezertér, jeden astrolog, jeden voják, jeden padouch a jeden padouchův poskok hledají poklad na louce – jistou roli v tom hraje ta astrologie a velmi významnou roli v tom hraje konzumace halucinogenních hub. Zní to šíleně, ale šílené to není...tedy je, ale tím nejlepším způsobem. Je to řemeslně naprosto dokonale zvládnuté, neotřelé, nezvyklé, originální a ukrutně vtipné, tedy pokud máte rádi humor daleko a hluboko za hranicí absurdity, jaký obvykle ovládají jenom v Británii. Kradu cizí nápady a cituji „jako kdyby se Monty Python rozhodli udělat remake Markéty Lazarový“. A já dodávám, že scénář jim mohl psát Terry Prattchet. Ovšem co taky čekat od režiséra, který vleze před nacpaný Velký sál Thermalu a místo děkovné řeči vytáhne mobil a začně fotit se slovy „sorry, this is for Twitter...this is massive fucking cinema!“.

Pole v Anglii má perfektně napsaný scénář, naprosto úchvatnou kameru a kongeniální hudební doprovod, a přitom je to v podstatě minimalistická černobílá záležitost s pěti herci na jedné louce. Prostě super, shrnuto do dvou slov (ta euforie mě zjevně připravila o schopnost napsat cokoliv kloudného, tohle je prostě potřeba vidět). 

Dnes ráno jsem se potom propadla do lehké deprese nad stavem české filmové žurnalistiky – těžko říct, zda to bylo množstvím šumivých alkoholických nápojů zkonzumovaných den před tím na terase proslulého F baru v Thermalu nebo celkovou festivalovou únavou, ale nějak to na mě dolehlo. Jednotlivci snažící se mezi sprostými nadávkami od sebe navzájem zjistit, jak se píše jméno Theodora Pištěka, jaksi dekadentním způsobem dokreslují atmosféru festivalového tiskového centra a čtení jejich následných žurnalistických výplodů je totální zabiják jakékoliv víry ve světlejší zítřky české kinematografie. Hřebejk už je z módy, teď točí generační výpovědi Alice Nellis, evidentně, a Oliver Stone je komunista a slušný lidi ho neposlouchaj, kdybyste to nevěděli...a já si říkám, když tihle lidé píšou pochvalné recenze na filmy, u nichž mě nudí jenom ta představa, že bych jim měla věnovat dvě hodiny života, stala se chyba na jejich nebo na mojí straně? A uvědomuji si, že to je zcela nepatřičný, osobní a zaujatý postřeh, který sem vůbec nepatří a já coby totální žurnalistický i filmový autodidakt na něj vlastně nemám vůbec žádné právo...ale, jednak jsem si nemohla pomoct a za druhé žijeme v době internetů a sociálních sítí, takže si může psát kdo chce, co chce, a třeba je to hrozně důležitá pravda, kterou si jenom nikdo netroufl zatím sdělit světu a někdo to přece udělat musí, no ne? 

Zpátky k filmům. Moji víru v lepší zítřky sice ne české kinematografie, ale minimálně mých festivalových dní mi vrátil subjektivní dokument Marka Cousinse (toho, co natočil skvělý fílm o všech filmech na světě „Příběh filmu: Odysea“) s rozpačitým názvem Příběh dětí a filmu. Na rozdíl od svého všeobjímacího předchozího díla se tentokráte soustředí pouze na zobrazovaní dětství a dětských postav ve světové kinematografii a byť by mu asi z formálního či historického hlediska šlo leccos vytknout (jistou geografickou a genderovou nevyváženost například), je jeho další „příběh“ zase tak prosycen láskou ke kinematografii jako takové, že není potřeba býti rýpalem. Užila jsem si to víc, než jsem čekala.

Mým posledním dnešním filmovým zážitkem byl jeden z festivalových hitů Futurologický kongres Ariho Folmana. Adaptace předlohy Stanislava Lema od autora Valčíku s Bašírem zní samo o sobě jako skvělé doporučení, ovšem v tuto chvíli jsem schopná říct jenom tolik, že „Kongres“ rozhodně stojí za vidění a že se v něm důmyslným způsobem doplňují hraný a animovaný film. Ale asi tak od poloviny mi to úplně přestalo dávat smysl a nedokážu rozhodnout, jestli zjevné logické nesrovnalosti byly záměrem, nebo prostě scenáristickým chaosem. Pokusím se to do rána zpracovat a rozsoudit a zítra vyřknu verdikt.

Na závěr dnešního cinefilního deníčku si nemůžu odpustit jeden lehce patetický postřeh – totiž že Varům lze vyčítat leccos, snobismem a pozérstvím počínaje a kolísavou dramaturgickou kvalitou konče, ale jedno jim nelze upřít. Na dokument o dějinách filmu se tady stojí fronty, nezávislým britským režisérům, jejichž humor nikdo nechápe, se tleská ve stoje a i ty největší artové obskurnosti si tu najdou své diváky. Přes všechno pozlátko okolo je to pořád o filmu a o tom, jak se skrze filmové prostředky dá vyprávět o světě – a tahle skutečnost mě pokaždé po několika dnech a více než malém množství filmů velmi různorodé kvality dovede do stavu už výše zmíněné euforie. Přes rok potom občas mívám po tomhle pocitu kinematografického transu absťák, takže zrovna teď si to hrozně užívám.

5.7.2013 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout