„Nikdo už nikoho nemá rád. Milujou se jenom psi a cikáni. Ostatní počítají procenta.“

Zřejmě nejvýznamnější současný makedonský dramatik a scenárista Goran Stefanovski je u nás prakticky neznámý. Přitom jeho postmoderní hry, zaměřené na historické i současné problémy a události na Balkáně mají překvapivě jednající postavy, živý jazyk, zvláštně dusivou atmosféru a hlavně zobrazují realitu v mnoha aspektech blízké té naší.

Hra Divoké maso je dějově situována do čtyřicátých let dvacátého století, chvílemi však zřetelně komentuje naši současnost. Uvedení Divokého masa v Divadle Komedie navazuje tematicky na výjimečné hry Naše třída Tadeusze Słobodzianka a Past Tadeusze Różewicze.

Kdo je Goran Stefanovski?

Dramatik a scénárista Goran Stefanovski se narodil v roce 1952 v Makedonii (tehdejší Jugoslávii). Působil tam jako jeden z nejvýznamnějších divadelníků až do pozdních 90. let, kdy se přestěhoval do Anglie.

Stefanovski je představitelem tzv. třetí poválečné generace makedonských dramatiků, pro jejíž tvorbu jsou charakteristické postmoderní dramatické postupy a častá inspirace ústní lidovou slovesností. Tématem jsou většinou sociální a politické problémy v bývalé Jugoslávii a jejich odraz v ostatní Evropě.

Stefanovski psal scénáře pro řadu evropských produkcí. V roce 1986 založil katedru scenáristiky na Fakultě Dramatických Uměni v Skopje, působil také jako hostující profesor na dramatickém institutu ve Stockholmu ve Švédsku, kde byla vydána jeho učebnice scenáristiky Malá kniha nástrah. 

Momentálně se věnuje psaní na volné noze, je lektorem na univerzitě Canterbury Christ Church a také působí jako pedagog na Fakultě Dramatických Umění ve Skopje v Makedonii. Stefanovského hry a eseje se dočkaly řady světových inscenací, překladů a publikací. Do češtiny byly zatím z jeho četných dramatických textů přeloženy pouze hry Divoké maso (1981) a Everyman (2002), slovensky vyšlo drama Tetované duše (1992).

3 otázky pro autora Gorana Stefanovského:

Kdy vznikla Vaše hra Divoké maso a jak byla v Makedonii přijata?

Hru Divoké maso jsem napsal v roce 1979 a byla poprvé byla uvedena v Dramski Teatar ve Skopji. Byl to obrovský úspěch a hra získala ocenění pro nejlepší hru roku 1980 na festivalu Jugoslávského Národního divadla v Novém sadu.

Nám v Praze se dnes Divoké maso jeví jako hra hodně aktuální. Náš “divoký” kapitalismus, rozpad tradičních hodnot, rozpad tradiční rodiny... Jak vnímáte dnes svou hru Vy?

Když jsem Divoké maso napsal, domníval jsem se, že jeho děj se odehrává v minulosti. Nyní vidím, že má něco společného i s budoucností. V roce 1980 se nám v Jugoslávii zdálo, že jsme zvítězili ve všech bitvách a dosáhli utopického konce jedné historie. Věřil jsem, že děj Divokého masa byl situován do druhé světové války a že domov hlavních postav, rodiny Andrejevičů, byl ohrožen nastupujícím nacismem. Z dnešního pohledu se mi to jeví tak, že domov této rodiny byl ohrožován celou řadou dalších smrtelných ohrožení: drsným nástupem kapitalismu a sílícím řádem nového světa. Zdá se to jako disutopický počátek jedné historie.

Co momentálně píšete?

Má nejnovější hra se jmenuje FiguraeVeneris Historiae. Zrovna ze zkouší ve Slovinském Národním divadle v Ljubljaně a premiéra proběhne v říjnu letošního roku.

2 otázky pro režiséra Jana Novotného:

Co si myslíš, že ono „divoké maso“ v názvu znamená doslovně a co symbolicky?

Doslovně je to v textu hry vysvětleno takto – člověku v krku zůstane chlup, kolem něho zbytňuje a roste „nelidská“ tkáň a vede to k udušení. V symbolické rovině jde o to, čím je tento „nádor“ živený. Je to zlo, které je v nás a které nás obklopuje. Je to zoufalství a nemohoucnost. Velice vzdáleně bych to přirovnal k Čapkově Bílé nemoci.

Má tahle hra hlavního hrdinu? A kdo nebo co jim podle tebe je?

Myslím si, že hlavním hrdinou by se měl stát divák, který by měl mít možnost ve hře nacházet, zatracovat, souhlasit nebo odpouštět.

Speciální poděkování patří Velvyslanectví Makedonské republiky za pomoc při realizaci inscenace.

Foto: www.delo.si