Dokázal bych sepsat třeba i pět článků, tolik mám dojmů. Ale pravdou je, že nikdo nebude číst, jak výborný kuskus jsem na Colours of Ostrava 2012 jedl. Proto se, i když s lehkou lítostí, vrhnu jen na ty nejsilnější vzpomínky z letošního ročníku ostravského hudebního koktejlu. Koktejlu, který chutná rok od roku lépe a pokaždé trošku jinak. A kdo si lokl letos, tomu se možná z tolika chutí zatočila škeble.

Řadím se mezi ty, kteří skákali radostí, když Zlata Holušová oznámila změnu místa konání a celý festivalový kolos plácla do v té době ještě rezivého a prorostlého monstra ve Vítkovicích. Nemám nejmenší tušení, kam vedou obří roury a trubky v areálu bývalého dolu, hutí a železáren, ani k čemu sloužily jednotlivé zrezivělé věže, ale o celkové impozantnosti (pokud takové slovo existuje) nehodlám s nikým vést diskuzi. Troufám si tvrdit, že i kdybych letos neměl chuť na tolik kapel, stejně bych do Ostravy vyrazil a klidně se celé dny zabavil zíráním na plynojem a…no, na ty roury. Když jste – především - první den sklopili svůj zrak z trubek k pomalu bloumajícímu davu, dostalo se Vám vtipného pohledu na tisíce otevřených úst, patřící udiveným návštěvníkům. Vítkovice jsou trefou do středu terče. Zase je co objevovat, každé zákoutí vyvolává pocit výjimečnosti a na tvrdším povrchu se příště určitě zapracuje. Pravdou je, že po šestém pátečním koncertu mě ty kameny také značně rozčilovaly, ale raději budu stát na nich než v louži. Colours jsou teď jiné - možná ztratili staré kouzlo, ale čert ho vem, jistojistě získali nové.

Jenže on je areál jen obrovskou třešní na dortu hudby. Je úplně jedno, jestli kapely nemáte naposlouchané, neznáte je, nebo vám jejich jména připadají jako jazykolamy z Ugandy. V dramaturgii zůstal festival stejný, tedy perfektní. Jasně, sám bych rád viděl své oblíbené to, toto a tohleto, ale tým kolem Zlaty Holušové je zárukou a vždycky zvládne naservírovat mnoho zajímavého. Tudíž jsem letos zvládl oběhnout rovných 20 koncertů, a ani z jednoho jsem neodcházel zklamaný. Pokud teď chcete něco namítnout – ne, na Alanis jsem nebyl.

Začnu zdvihnutím české vlaječky. Jestli jste letos neviděli Please The Trees, indie-rockovou kapelu Václava Havelky, zkuste je ještě chytit, dokud hrají s ženským sborem Elpida.  Nerad píšu seniorským sborem, Václav jim říká „holky“, a jejich spojení se Stromy funguje výborně. Alespoň větu chvály za perfektní show a práci s publikem si zaslouží i Katzenjammer z Norska. A kdybych tou větou měl nalákat potencionální posluchače, napíši, že jde o neuvěřitelně sympatické čtyři dámy, které hrají na všechno. Míchají rock, kabaret, punk, bluegrass a výsledek je perfektní. Chtěly by přidávat do nekonečna, ale program je napěchovaný a je potřeba přeběhnout jinam. Na Fresh Stage, kde jsem mimochodem strávil spoustu času, totiž řádí další slečna. Je snad ještě sympatičtější. Neustále se směje a je nezbytnou součástí projektu GaBlé. Potrhlého tria, které na podium předvádí dada, ať už si pod tím představíte cokoliv. Praštěné texty, šílené nástroje a nezvyklá stavba skladeb. GaBlé nedávají smysl a nechtějí ho dávat. Server last.fm pro ně používá výrazy experimental, french, lo-fi, folk. Věřte jim, na nic trefnějšího nepřijdete.

Nechám stranou Bobbyho McFerinna. Byl úžasný, mám originální zážitek, ale stejně bych jej raději viděl sólo. Na ostravský festival si přivedl tři kolegy, před jejichž umem smekám klobouk - taky aby si Bobby pozval někoho slabšího. Ale přesto jsem se nezbavil pocitu, že když je McFerinn na podiu sám, je ještě o stupínek lepší. Můj první vrchol festivalu přišel až po jeho vystoupení. Nejvíce z celého mišmaše jsem se těšil na Flaming Lips. Příliš velká očekávání je zatraceně těžké splnit nebo dokonce překonat, ale pro partu kolem Wayna Conyeho je to brnkačka. Během první písničky naskočí pocit jako u starších filmů Michaela Gondryho. Kdo má rád Věčný svit neposkvrněné mysli, či ještě lépe Nauku o snech, bude milovat i Flaming Lips. Neuvěřitelná hravost, roztomile podivné rekvizity a milý úsměv na tváři u všech na podiu i pod podiem. Třináct položek setlistu nemusí být málo, pokud máte ohromnou radost hned při té první. Na podiu jsou v jeden moment obří laserové ruce, nafukovací žabák a holky vybrané z obecenstva Colours of Ostrava. Nad tím vším ční Waynovy věty „Do You Realize - that happiness makes you cry? Do You Realize - that everyone you know someday will die?“  A pod padajícími konfetami projel všemi v publiku pocit absolutního štěstí.

Sliboval jsem, že vyzdvihnu jen ty nejsilnější zážitky a pokusím se krátit. Mám za sebou celou A4ku a jsem teprve u konce pátečního večera. A jelikož mi častokrát bylo řečeno „dlouhé články nikdo nečte,“ zbytek si zatím schovám. Třeba dva kratší články o téže akci někdo čte.

18.7.2012 | Petr Baroch Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout