Pohádková povídka Příběh lásky z pera českého herce a scenáristy Jana Budaře vypráví dojemným způsobem o velké osudové lásce, smrti a záhadách života. Hlavní hrdina Radosta Křemenec z vesničky Štístková je chlap jako hora s velkým srcem a léčivým smíchem, kterým dokáže nakazit kohokoliv, kdo jej uslyší. Ani pozitivní mysl jej však nedokázala ochránit před ranami osudu. Když se jeho milovaná žena Miládka roznemohla a umřela, Radvan přezdívaný Radosta, se přestává smát a nedokáže uronit ani jedinou slzu. Svět pro něj končí. Cestu mu však zkříží osudoví průvodci ve zvířecí podobě, kteří mu pomáhají nalézt štěstí a ztracený smích po odchodu jeho životní lásky.

Žil muž, a žil dobře. Hojnost měl a taky krásnou ženu Miladu, kterou nade vše miloval. Miloval ji ráno, v poledne, večer, od jara do zimy, ve sklepě i na půdě. A ona jeho taky! Byla to láska, jak se říká, životní.

Příběh lásky dělá obrovskou čest českému jazyku. Jde o knihu úzkou, jejich osmdesát stran je záležitostí na jediný večer. Každá věta však byla pečlivě a s rozmyslem napsána a co slovo, to perla. V textu se nachází plno krásně zvolených a libozvučných frází a číst jej, je čisté potěšení. Zároveň se však autor vyvaroval přehnaného důrazu na umělecké a květnaté vyjadřování, které v beletrii napsané s podobným úmyslem často ztěžuje četbu pro krkolomnost a vyžaduje velké soustředění. Místy příběh zavání přímo čapkovským stylem (třeba se autor inspiroval svou rolí ve filmu Hovory s TGM), Budař používá řadu dobře volených přídavných jmen k popisu lidí, předmětů i situací, čímž dokazuje svůj zjevný spisovatelský talent. 

Jan Budař se ukázal být všestranně nadaným umělcem. Svůj herecký um dokazuje už po dlouhá léta. Knihou Příběh lásky však předvedl nejen brilantní obratnost se slovy, ale doplnil svazek i o naivní a osobité ilustrace, které knihu pozvedávají o další úroveň a tvoří z ní dílo, které se vyplatí mít v knihovně.

Zíral do tmy a cítil se velmi osamělý. Bylo mu najednou tak úzko, až se mu v očích zaleskly dvě malé slzy. Skoro se zaradoval, když jejich teplo ucítil ve svých modrých očích. „Tečte, jen tečte,“ pošeptal jim něžně, aby je nepoplašil, ale slzy byly opatrné. Vydat se dál po tvářích do Radostových vousů si netroufly. Skromně se třpytily v koutcích jako malé rybí šupinky.

Samotný děj je prostý, přesto milý, jedinečný a nevyužívající žádné z komerčních a vyčpělých spisovatelských klišé. Ačkoliv příběh působí pohádkově, jsou v něm ukryté hluboké myšlenky a díky zvířatům s lidskými vlastnostmi, které dělají Radostovi průvodce v jeho smutku, lze v textu objevit i některé z prvků bajky.

Útlá kniha nebude pro žádného čtenáře zklamáním. I když je v ní sepsán smutný příběh, který nekončí typicky šťastným závěrem, působí text uklidňujícím dojmem krásna, smíření a naděje. Přečtěte si povídku, která by jednou klidně mohl být v literárních školních osnovách pro další generace a podělte se s námi o své dojmy pod příspěvkem na facebooku nebo ve zprávě.

Foto: Albatros Media

19.6.2020 | Daniela Wojnarová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout