První letošní premiérou divadla Na zábradlí je hra Václava Havla „Asanace“ z roku 1987 nesoucí podtitul Architekti, láska a nenávist.

Děj dramatu má dvě roviny. Tou první je ona asanace středověkého městečka, tedy plánování demolice starých domů neodpovídajících hygienickým podmínkám, aby udělaly místo pro moderní budovy, kde bude moci bydlet více občanů a v čistějším prostředí. Architekti ale nemají v projektu volnou ruku a musí dělat to, co jim řekne pan Tajemník (Ondřej Mataj) a páni inspektoři. Ani zástupci protestujících nájemníků města (Jan Dvořák a Ivan Voříšek) nic nezmohou a jsou za protest potrestáni zavřením do hladomorny. Osvobozující se zdají být slova prvního inspektora na scéně (Ladisla Hampl), který zastává stejný názor jako architekti – není pro kompletní přestavbu, ale spíše pro vhodné úpravy města. Všichni inspektorova slova oslavují, propouští se zástupci občanů z hladomorny a je zastavena práce na plánech demolice.

Oslavy končí, když přichází druhý inspektor (Miloslav Mejzlík), který vše vrátí do starých kolejí, tedy k plánu asanace. Architekti jsou zhroucení a mladý architekt Albert protestuje. Za trest jej pan Tajemník zavírá do hladomorny, kam mezi tím znovu zavřel i před tím propuštěné zástupce nájemníků města. Teprve, když to vypadá, že architekti budou opět pracovat tak, jak mají, jsou vězni propuštěni. 

Tato rovina naznačuje situace v socialistickém Československu kolem roku 68, kdy bylo uvolnění - Pražské jaro (první inspektor) a následná normalizace (druhý inspektor). A hra dobře vystihuje reakce lidí na obě období.

Druhou rovinou jsou vztahy mezi spolupracovníky, které jsou vcelku komplikované díky různým povahám lidí a jejich citům. Hlavní projektant (Jiří Ornest) na oko trpí jakýmsi pocitem méněcennosti a má stavy, kdy chce skončit se životem. Jeho žena Luisa (Kristina Maděričová) ho však má prokouknutého, jelikož dobře ví, že si tímto chováním vynucuje pozornost a chce, aby ho litovala a konejšila. Zároveň Luisa řeši problém s o generaci mladším pomocným architektem Albertem, který jí velmi miluje a své city dává najevo. V kolektivu to pak dělá problémy, jelikož do Alberta je nešťastně zamilovaná sekretářka Renata (Natálie Řehořová) a do té je podle všeho zamilovaný další architekt Ulč (Ivan Lupták).

Další neodmyslitelnou postavou, která ale nijak neovlivnuje vývoj děje, je architektka Macourková (Natália Drabiščáková) a její věrný přítel alkohol, který jí je stále nablízku. Zároveň představuje velmi dotěrnou podřízenou neustále nadbíhající Tajemníkovi a inspektorům. 

Do jednotlivch dějství vstupuje architekt Kuzma (Igor Chmela) se svými elektrickými klávesami. Tato postava prohlédla veškěré vztahy mezi svými kolegy a moudře jim radí, jak se s čím vypořádat. Sám o sobě ale nemluví a o to více diváka překvapí (nebo někoho naopak nepřekvapí), že tato postava končí tragicky po tom, co je obnovena asanace a s ní i tvrdý režim normalizace.

Samotná Havlova hra Asanace je velmi dobře napsaným dramatem. Bohužel jsem toto dílo neměla v ruce a sama jsem jej tedy nepřečetla, budu ale vycházet z jiných zdrojů, když tvrdím, že se režiser David Czezany, který Václava Havla režíroval poprvé, měl více držet předlohy a zchovat tak hře její kouzlo. Václav Havel je znám svým jemným absurdním humorem, který toto podání bohužel spíše utlačuje a komiku pojímá příliš prvoplánově. 
Také změny, jakou je například záměna elektrických kláves za původní housle, nebyly zcela vhodné. Kulisy mohly být lépe vyřešené, jelikož neustálé přenášení stoliček může zkrátka rušit. 

Celkový dojem z Czezanyho zpracování Asanace mám ale spíše kladný. Myšlenku díla přeci jen zachoval a co si budeme povídat, režírovat Havlovy hry určitě není moc jednoduché. 

Na první pohled by mohlo vypadat, že Divadlo Na zábradlí pokračuje v pietě nad úmrtím Václava Havla, zdání ale klame. Divadlo tuto hru do svého repertoáru zařadilo již před rokem, kdy se plánoval program. 
Sám Havel v tomto divadle strávil svá nejlepší léta a od kulisáka se zde vypracoval až na předního dramaturga. Proto uvedení Asanace pouze pár týdnů po jeho smrti je velmi milou náhodnou skutečností a divák si při shlédnutí této hry připomene Havlovo tvůrčí nadání. 

20.1.2012 | Tereza Dvořáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout