Colours 2019: Zamilovaní v sobotu. Poslední den festivalu zářili Australané a fenomenální The Cure

Colours 2019: Zamilovaní v sobotu. Poslední den festivalu zářili Australané a fenomenální The Cure 

Při velkém finále letošních Colours of Ostrava jsme se dočkali očekávaného. Sobotní program byl sice slušně našlapaný, ale vrchol přišel až po deváté večerní. Stejně jako pro návštěvníky Glastonbury se The Cure stali pro publikum ve Vítkovicích ještě většími legendami než dosud.

Závěrečný den v industriálním areálu pod vysokými pecemi začal výběrem z australských hroznů. Hlavní stage otevřeli někdejší buskeři a dvojčata Pierce Brothers, se kterými jsme před vystoupením mluvili a chystáme pro vás rozhovor. Jack a Patrick si publikum získali velkým zápalem do muziky a komunikací s fanoušky, což byla především úloha Jacka. I přes drobné technické problémy s jedním z akustických kanálů Pat, jak mu jeho bratr říká, drtil prsty o struny kytary a jeho životní parťák a dvojče mlátil paličkami do země a do bariéry mezi davem a pódiem. Oba si návrat na Colours po dvou letech (kdy hráli na Drive stage) užívali a odměnou jim bylo nadšené publikum.

Zatímco bratři z Melbourne sálali energií, jejich kolegové od protinožců Gang of Youths vsadili na úžasnou barvu hlasu svého frontmana Davida Le’aupepe a dobrou muziku včetně skladeb z oceňovaného alba Go Farther In Lightness na druhé největší scéně. Sympatičtí rockeři, které magazín Rolling Stone de facto označil za budoucí druhé U2, se rovněž u naše mikrofonu svěřili s pohledem na život, hudbu a dalšími zajímavosti. Rozhovor s Le’aupepem a basákem Maxem Dunnem nabídneme už brzy.

ZAZ slavila tradiční úspěch, na Colours už se objevila potřetí. Mnohé sice tradičně irituje její absence angličtiny při komunikaci s publikem, ale rodačka z Chambray-lès-Tours tentorkát přidávala i roztomilé překlady do češtiny a jako tradičně spojila své síly s místní charitativní organizací, kterou představila na pódiu. Diváky potěšila zpěvem ve své francouzštině, ale také španělštině a s rošťáckým úsměvem na tváři si znovu dokázala Ostravu získat. 

To už ale na scéně číslo dva křepčil varhaník a držitel dvou Grammy Cory Henry a jeho doprovod, hudebníci z The Funk Apostles. Ti sice během show nenapsali žádná evangelia, ale dle vzoru svého frontmana udržovali publikum neustále ve varu, ať už žánrovou směsicí blues, rocku, gospelu a funku nebo třeba povedeným coverem Stayin’ Alive od Bee Gees. Henry nenechal publikum ani chvíli odpočinout a návštěvníci v Ostravě mu šli na ruku.

Ještě než připomeneme zlatý hřeb večera, zmíníme dvě vystoupení, které nesly na zádech to těžké břemeno, a to sice fakt, že budou na scéně následovat slavné The Cure. Xavier Rudd na vedlejší scéně nabídl dobré experimentování se zvukem. Vsedě slajdoval po kytaře a svou hudbou přenášel dav do hudebních témat odrážejících ochranu přírody nebo lidskou svobodu. Na hlavní stagi viděli diváci Rosalíu, španělskou princeznu žánrové kombinace flamenco-elektropop. Při mírně jednotvárnějším žánru stěžejních interpretů na Colours působila zpěvačka jako zjevení a nabídla letos neviděné. Moderní hudbu a tanec ve vysokém tempu. Ne každému ale bylo její vystoupení po chuti.

Stíny kolem očí, natupírované vlasy a rtěnka. Žádná popová diva, ale frontman hlavních hvězd večera a vlastně celého festivalu. Na The Cure přišlo jednoznačně nejvíc lidí a bylo to znát i během dne ve vítkovickém areálu. Ať už podle triček fanoušků nebo menšího osobního prostoru v uličkách pod vysokými pecemi. Robert Smith a jeho parta nastoupili přesně na čas, i když jásot, tleskání a provolávání We want friday! narážející na zřejmě nejslavnější hit, se ozývaly už dobrých dvacet minut před začátkem. O tom jestli šedesátníci zvládnou více než dvouhodinovou show nebylo pochyb už jen proto, že po jejich koncertě na Glastonbury kritici mluvili o nejlepším vystoupení v dějinách festivalu. A přesně to zopakovala čtveřice i v Ostravě.

Podpořená klávesistou Rogerem O'Donnellem formace převedla ikonických 135 minut rocku, na který se bude vzpomínat. Nepotřebovala k tomu žádnou velkou show. Smith zpíval jako ve třiceti a svým táhlým prosebným hlasem lákal kotel před ním do svých ďábelských spárů. Pod světly na scéně často vypadal jako ďábel, ale pak píseň skončila a Smith ukázal úsměv dvanáctiletého kluka, kterému někdo poprvé ukázal, jak se hraje na kytaru. Publikum si získal nejen tím, ale i pokusy o taneční kreace v závěru ikonické show. Ta jako obvykle vynikala skvělým, snadno rozpoznatelným zvukem a vždy vynikající basovou linkou, kterou by si měl Simon Gallup snad patentovat. "Tohle je prý poslední den festivalu. Chtěl jsem to sehrát na něco smutného, ale kašlu na to," bavil Smith fanoušky v jednom z ojedinělých proslovů a o pár minut později brnkající na kytaru v tichosti slova megahitu Friday I’m In Love na oko mrzutě prohlásil, že je bohužel sobota. Následně dohrál i poslední skladbu večera Boys Don’t Cry, rozeslal lásku na všechny strany do publika a s klukovským úsměvem odešel.

Nezapomeňte sledovat naše webové stránky. Brzy vydáme rozhovory s Gang Of Youths a Pierce Brothers a nabídneme také celé shrnutí festivalu a výběr toho nejlepšího. Fotky Barbory Bittnerové si prohlédnete v tradiční galerii.

Foto: Barbora Bittnerová

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Fotografie k článku

Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!

Mohlo by tě zajímat