Jsou výstavy, které když jednou navštívíte, tak vám to bohatě stačí. Neboť cítíte, že napodruhé by Vám daná expozice již nic nového nepřinesla. Takové expozice by měly být samozřejmě časově omezeny a měly by tak mít spíše kratkodobý charekter. Oproti tomu však existují expozice dlouhodobé, jenž by měly představovat tvorbu, která se svým přesahem a jedinečností zcela vymyká z možnosti pouhé dobové módnosti. A při každé další návštěvě vám poskytnou zcela nový estetický zážitek, ať již čistě vizuální, či třeba duchovně-filosofický, neboť nad obrazy je nutno přemýšlet. Pro mě osobně danou výstavou, ve které nacházím zmíněný přesah, je stálá expozice Národní galerie v Domě U Černé Matky Boží, věnující se Českému kubismu 1910-1919,tj. nejvýznamnější etapě kubismu v českých zemích.

Na celé expozici je skvělé, že nezačíná tak, jak jsme zvyklí, odtržením lístku a vstupem do prostor galerie, nýbrž již před galerii, neboť samotný objekt, v němž galerie sídlí, je již dílem kubistickým. Tato parádní Gočárova realizace z let 1911-1912 vás pak vítá do světa různých geometrických tvarů, které všelijak poskládané do jednoho obrazu, působí jako by deformovaně, ale co je nejdůležitějši vzbuzují dojem mnohopohledovosti, o čemž se nejlépe přesvědčité shlédnete-li jednotlivá díla vystavená uvnitř galerie.

Vstupné 100 kč pro dospělé a 50 kč pro studenty je velice příjemné a dozajisté odpovídající dané expozici. Po úspěšném vstupu do začátku expozice(2.patro) se pak dočtete o tom, jak se český kubismus řadil k významným uměleckým hnutím střední Evropy 1.pol.20 stol., nebo také o rozdílnosti kubismu francouzského a českého, kdy český byl na rozdíl od francouzského rozvíjen ve všech výtvarných oborech.

Ale konečně, co za díla tam vlastně najdete ? Celé 2.patro je poseto zajímavými portréty Bohumila Kubišty, Gočárovým nábytkem, ale hlavně obrazy Emila Filly a sochami nejvýznamnějšího kubistického sochaře Oty Gutfreuda. Mě osobně zaujala nejvíce v daném patře bronzová socha od Gutfreuda s názvem Objímající se (1913-1914). Konkrétně se mi na ní líbí to, jak není zcela jasná a přístupná, protože na první pohled objímající v ní těžko spatříte. Proto je nutné přistoupit k ní ze všech pohledů, z různých stran, různé vzdálenosti, a to je asi to, co mě na kubismu nejvíce baví. Daná nejasnost a nutnost přístupu z různých úhlů pohledu, která skýta možnost všelijaké interpretace a nabízí tak možnému pozorovateli absolutní svobodu ve vnímání daného díla.

Výstava poté pokračuje ve třetím patře, kde můžete pozorovat kubistický projev v architektuře, na konkrétních studích k plánovaným stavbám nebo třeba na fotkách již realizovaných staveb. Jména jako Emil Králíček, Pavel Janák či již zmíněný Gočár, vás svým pojetím architektury jistě zaujmou, neboť jejich vnímání plochy a hrany jako nosných prvků krystalických tvarů, které ve svých realizací využívají, vám ukáže možnou alternativu vůči dnešním moderním a ve směs nudným stavbám, které alespoň na mě často působí jako holé, betonové či skleněné kostky bez nápadu. Ale to je jen můj subjektivní názor, spojený s mou zkušeností s postmoderní architekturou, zejména v našem hlavním městě. Tedy ve městě, jenž přeje všemožným developerským projektům druhořadého rázu, zatímco například projekt předního postmoderního architekta Jana Kaplického, rezolutně odmítá.

Kromě architektury naleznete ještě ve třetím patře mého asi nejoblíbenějšího českého malíře Josefa Čapka, jenž si vás podle mě získá, jako si získal již mě, svou barevností, jedinečným smyslem pro abstrakci a nesmírnou lehkostí své malby. Lehkostí, kdy to co mnozí malíři kolikrát složitě konstruují a mnoha tahy štětce vyjadřují, on zvládne zcela jednoduše, pomocí pár tahů štětce. To, zda mám pravdu či ne, můžete posoudit v dané expozici hned na třech jeho obrazech: Zátiší s umyvadlem, Postavě ženy a Domku u vody.

Poslední čtvrté patro expozice nakonec nabízí zajímavou možnost porovnat kubismus s uměním africkým, konkrétně s plastikami, snad z konce 20.stol., které získala Národní galerie štědrým darem od Rainera Kreissla. Toto porovnání je zcela na místě, neboť africké umění skutečně bylo jedním z inspiračních zdrojů kubismu, což koneckonců potvrzuje například i zájem Josefa Čapka o umění přírodních národů a černošské plastiky, které systematicky studoval v pařížském Trocaderu.

Součástí závěru expozice jsou však jěště i různé náboženské výjevy, které se snažily interpretovat v duchu kubismu Jan Zrzavý či zejména Bohumil Kubišta. Na jejich kresbách můžeme pak vidět, jak je kubismus schopný se chopit pevně daných křesťanských předobrazů jako je například Kázání na hoře či Vzkříšení Lazara.

Tímto daná expozice končí. Ovšem nemáte-li stále ještě dost, můžete zamířit například do Grand Café Orient, což je kavárna dekorovaná, jak jinak než kubistickým nábytkem Josefa Gočára. Kde si za zvuku živého klavíru, můžete poté objednat třeba tzv. kubistický věneček, který není kulatý, jak byste mohli čekat, nýbž správně dle požadavků tohoto avantgardního hnutí, hranatý. A kde můžete také až do 22 hodin rozjímat nad tím, jak se Vám daná expozice líbila či nelíbila.

10.6.2011 | Vojtěch Odcházel Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout