Od 14. ledna v Činoherním klubu.

Jak asi bude vypadat lidská ruka, pokud ji „ujede“ vlak? Tak zní zásadní otázka poslední hry z pera populárního britsko-irského dramatika Martina McDonagha (mimo jiné ale taky napsal a režíroval film V Bruggách s Colinem Farrellem). McDonagh píše hry, které jsou lakonicky řečeno všechny stejné, ale každá úplně jiná. Drží se svého tématu a dokáže pro něj stále znovu nacházet nové prostředky a příběhy – pokaždé plné násilí, černého humoru, morbidnosti a vulgarismů. Za tím se obvykle skrývá výsměch společenským konvencím a přetvářce, případně poukázání na bující zlořády a průšvihy větších či menších rozměrů. V Ujeté ruce, první McDonaghově hře zasazené do amerického prostředí, je to rasismus, školní masakry, zlí trampové a téma „spravedlivé“ pomsty.

Hlavním hrdinou je jednoruký zabiják Carmichael (Marek Taclík), který už 21 let jezdí po světě a hledá svou ujetou ruku, přičemž čas od času zlikviduje podvodníky, kteří se mu pokouší prodat „falešnou“ ruku (ukazuje se totiž, že existuje něco jako černý trh s rukama). Takovými podvodníčky jsou i dealeři trávy Toby (Domingos Correia) a Marylin (Markéta Stehlíková), kteří si mysleli, že Carmichaela napálí a pěkně se na něm napakují, to by mu ale nesměli prodat ruku černocha (a také by jednoruký vrahoun nesměl mít z hledání ruky koníček, lépe řečeno posedlost). Čtvrtou postavou je Mervyn (skvělý Martin Finger), recepční, který se za recepčního tak docela nepovažuje, latentní psychopat, pravděpodobně ještě šílenější než Carmichael, který se touží stát hrdinou, ideálně jako zachránce dětí při útoku školního střelce – ale pomoct Tobymu a Marylin uvězněným v zabijákově pokoji se mu tak úplně nechce. Do všeho ještě vstoupí nejslabší článek řetězce – Carmichaelova matka, která mu volá, protože spadla ze stromu, kam lezla pro nafukovací balónek.

McDonagha sotva mohla napadnout šílenější situace, bohužel co dokázal tak famózně rozehrát, už nedovede stejně inteligentně a zábavně dotáhnout do konce. Prostě tady tak trochu ujel. První polovina srší černým humorem, je úděsně cool a připomíná gangsterky Tarantina či Richieho s nápady k nezaplacení jako je kufr plný rukou v různém stadiu rozkladu. Druhá půlka je minimálně o půl hodiny delší, než by měla být, zbytečně natahovaná zejména místy vyloženě trapným telefonním rozhovorem mezi Carmichaelem a jeho matkou plným bezdůvodného řevu a nesčetněkrát opakovaných frází s jediným vtipným momentem. Rovněž zamrzí slepá místa zápletky či vyloženě hloupé (chce se říct nelogické, ale co má v téhle hře logiku?) jednání postav – Toby a Marylin připoutaní želízky k topení nemůžou dosáhnout na telefon, aby si zavolali pomoc, ale v další scéně, když telefon začne zvonit, Tobyho najednou napadne přitáhnout si ho za šňůru (!). A proč vlastně tak hystericky potřebovali ten telefon zvednout? Jim přece nikdo nevolal…

Autorskou ledabylostí či nedomyšleností jsou poznamenána i další místa. Carmichael odhodlaný všechny povraždit ke konci po hovoru s matkou zčista jasna změní názor – budiž, možná ho matka tak otrávila, že už se mu do zabíjení nechtělo, dramatik si ale mohl vymyslet lepší důvod. Ještě že závěr se stopou nedořečenosti vnukne divákům určité dohady a teorie, týkající se na začátku zmíněné otázky. Tak jak to teda bylo s tou rukou?

9.5.2011 | Anna Suková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout