Od 14. dubna v Národním divadle

Jednoduchý, ale efektní plakát k Popelce, jednomu z nejznámějších baletů s hudbou Sergeje Prokofjeva, budí dojem, že půjde o provedení klasicky elegantní, jehož choreografie bude přesná a tradičně vystavěná. Chce se věřit, že stará známá pohádka získá magický nádech snad i s několika výraznými originálními prvky. Jediným skutečně působivým prvkem jsou ale zlaté nožky titulní hrdinky (Adéla Pollertová a alternace).

Choreograf a režisér Jean-Christophe Maillot už se svým domovským Les Ballets de Monte-Carlo toto představení připravil v roce 1999 a nyní je oživil pro české publikum. Není jasné, kolik dětí se v Monaku chodilo na tuto Popelku dívat, či zda bylo představení určeno pro znuděné milionáře, které přestaly na jeden večer bavit hrátky v kasinu, a zatoužili po troše kulturní zábavy. Tato možnost se nicméně jeví jako pravděpodobnější. V našem regionu každopádně spíš platí, že když má něco v názvu slovo Popelka, půjde se na to s dětmi. To potvrzuje i složení diváctva – na třetím představení Popelky to byly aspoň z poloviny děti ve věku sedm až dvanáct let. Jaký zážitek si z Popelky odnesly, je však na zamyšlenou.

Malé diváky možná pobaví humorná scénka, kdy služebnictvo pod taktovkou kouzelné víly přehrává Popelce její příběh, od ztraceného střevíčku po čtyři batolata. Naopak je ale znudí zdlouhavý začátek (a několik momentů uprostřed) a přinejlepším nepochopí, přinejhorším je odpudí množství sexuálních a jinak tělesných narážek. V Maillotově Popelce prostě příliš často někdo někomu zírá do rozkroku, vystrkuje na někoho zadek a všelijak se po sobě neromanticky plazí. Na druhou stranu nelze říct, že by balet mohli ocenit aspoň rodiče, protože na to je jeho humor příliš infantilní. Zdá se vám to jako paradox? No právě.

Výtvarné prvky jsou poněkud nevyvážené. Kulisy tvoří zvlněné bílé plochy (stránky papíru?), které se různě přesouvají po jevišti, a občas se na ně něco promítne. To, co má působit vynalézavě, ale funguje přesně naopak – prázdně, chladně a vyloženě neužitečně. Kulisy nerespektují prostor, v jejich přesouvání není harmonie ani řád. Kostýmy naopak určitou originalitu mají, i když některé připomínají oblečky postav ze staré verze filmu Čaroděj ze země Oz.

Pro příběh jako takový je zajímavé posílení role Popelčina otce (Michal Štípa a alternace), který zvládá předvést celou škálu emocí a pohnutek, od starosti a péče o Popelku, přes oddanou lásku k Popelčině zemřelé matce, po chvilkové okouzlení vyzývavou macechou. Otec také celé představení zakončuje dojemnou vzpomínkou na první ženu. Lze dokonce říct, že dějová linka Popelčina otce je zajímavější než ta Popelčina a princova. I když co se týče prince, povedla se jeho stylizace do marnivého floutka a zábavná je i jeho čtyřčlenná družina podobně vysmátých vykuků.

Je také třeba přiznat, že všichni protagonisté, byť dostali „k dispozici“ nanicovatou choreografii, která někdy tak úplně nepřipomíná balet, ale spíš rozverné hopsání se spoustou pantomimy, tančí jako o život a i z toho mála dokážou vykřesat pohledný a celistvě působící baletní kus.

Popelka stojí za vidění, ale ne s úplně malými dětmi – vlastně se dá říct, že by mohla být ideální pro náctileté, kteří ocení její humor i uvolněný taneční styl. Balet Národního divadla by ale příště mohl přijít s něčím zacílenějším a preciznějším.

29.4.2011 | Anna Suková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout