Konceptuální Sonda 1 přistála na Staroměstském náměstí

Konceptuální Sonda 1 přistála na Staroměstském náměstí70%

Chcete-li uniknout z chaosu vánočního centra Prahy, útočiště vám může poskytnout Dům U Kamenného zvonu, kde Galerie hlavního města Prahy ve spolupráci se slovenským historikem umění a kurátorem Vlado Beskidem připravila výstavu nazvanou Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění. K vidění je až do 24. března.

Konceptuální umění se rozvinulo v 60. letech 20. století. Je to to umění, pro které je zásadní myšlenka, plán, teoretické uvažování, zatímco hmotnému provedení je věnována pozornost až druhotně, v některých extrémních případech dokonce hmotné dílo vůbec neexistuje.

V Československu se konceptualismus začal rozvíjet až v letech sedmdesátých. Díky své technické nenáročnosti se stal důležitým prostředkem vyjádření umělců pohybujících se na hranici legality, těch, kterým nebylo umožněno vystavovat. Místnímu, instituciálnímu ani programovému vývoji ale současná výstava pozornost nevěnuje. Naopak stojí na základě porozumění vnitřním souvislostem a rozděluje díla slovenských konceptualistů do čtyř skupin.

Také je potřeba zdůraznit, že se pražská výstava věnuje konceptuálním projevům ve slovenském umění od samého počátku až do současnosti (tedy i tomu, čemu se říká „post-konceptuální umění“), staví tak vedle sebe pestrou směs umělců různých generací.

V první řadě jsou to díla pracující s textem (oddíl nazvaný TEXTománie); příklon umělců odmítajících tradiční média ke slovu je asi nasnadě. V této části výstavy zaujme esteticky možná nenápadná, skromná práce Jána Mančušky While I Walked In my studio in ISCP, 323W 39th Street #811, New York, kterou tvoří jednoduchá páska potištěná textem, propojující tři stěny místnosti.

Tato práce je výjimečně působivá, nutí návštěvníka pohybovat se prostorem galerie a tento pohyb zároveň reflektuje, divák si tak intenzivně uvědomí své fyzické bytí, což je pocit obvykle při návštěvách galerií potlačovaný. Zároveň se ale divák pomyslně přenese do prostoru umělcova ateliéru a díky prosté sugestivnosti textu je mu zpřítomněn samotný umělec (a to i přesto, že ten je už několik let po smrti).

Ján Mančuška, While I walked across the room, 2005. Foto archiv autora

Druhý oddíl výstavy je nazván Nulová gesta. Ten se věnuje uměleckému exponování, oslavě prázdnoty, ať už je ztělesněna prázdným stolem na ping-pong Júliuse Kollera, sklenicemi s čistou vodou (Kollerova je konfrontována s Mančuškovou, o čtyřicet let mladší) nebo začerněnými Partiturami a Parte Monogramisty T. D, kde je černé prázdno spojeno se silnými významy – odkazuje k tichu a smrti.

Monogramista, T.D. Parte. Foto Slovenská národná galéria

Následující skupina děl se vztahuje k tématu kosmu, spojuje drobné lokální dění s globálními měřítky. Zde je nutno si povšimnou dodnes platného apelu Rudolfa Sikory, který už od počátku 70. let ve svém díle zdůrazňuje ekologická témata, potřebu přehodnotit vztah člověka a přírody, zasazuje lidské konání do vesmírného kontextu a neposledně varuje před možnou blížící se přírodní katastrofou.

Na výstavě jsou prezentovány především Sikorovy plakáty, ale k vidění je také jeho objektVykřičník, který je umístěn přímo před budovou galerie (kde mu ale bohužel není ve vánočním shonu a mezi stolečky kavárny umožněno patřičně vyniknout).

Závěrečná část výstavy je nazvána Jiná definice obrazu a vztahuje se k období po roce 1989, kdy už bylo umění ovlivněno novými technologiemi. Docházelo proto k novému promýšlení tradičních médií i vztahu k realitě vůbec. Za příklad může posloužit rozvažování o formě objektu/sochy v díle Pavly Scerankové, jak se objevuje ve videu nazvaném Krabicovanie, přítomném na výstavě, kde se (sochařský) objekt dostává do konfrontace s tělem umělkyně.

Celou výstavou se prolíná tvorba Júliuse Kollera, jehož význam pro umělecký svět potvrdila i loňská retrospektiva ve vídeňském MuMoKu. Ten s ironickým humorem zpochybnil hranici mezi uměním a životem; do jeho uměleckého díla se tak prolnula jeho záliba ve (stolním) tenise, která se i na pražské výstavě projevuje přítomností zmiňovaného stolu na ping-pong.

Dalším typickým znakem Kollerovy tvorby je práce se slovem: především neustále variování výkladů zkratky U. F. O., ve kterém si Koller pohrával s odkazy k vesmírnému řádu i soudobé politické situaci. Do třetice je nutno zmínit Kollerovu zálibu v otazníku. Ten se – malovaný na zdi, na zem, na plátno i na státní znak, složený z dětí, které umělec náhodně potkal na procházce – stává symbolem umělcova skepticismu, pojítkem s jeho spekulacemi o možnostech mimozemského života i života na zemi.

Július Koller, U.F.O. Foto archiv autora

Výstavu může divák vnímat jako pokračování výstavy nazvané ČS koncept 70. let, která byla na přelomu roku k vidění v brněnské Fait Gallery, která se ale – jak napovídá název – zaměřila na konceptuální projevy pouze v letech sedmdesátých a slovenské umění nevnímala odděleně od českého. S národnostním dělením se současná výstava vypořádává také, ale odlišně: výhradně slovenský výběr je tu obohacen intervencemi několika českých příslušníků mladé generace, jejichž úkolem je podle kurátorského textu „volným způsobem kontextualizovat vybrané historické, sociální, ekonomické a světonázorové fazety našich dějin". 

Hlavním předmětem zájmu českých umělců zastoupených ve výstavě jsou změny vnitřního společenského paradigmatu na pozadí ztráty utopického přesahu našeho myšlení v souvislosti s koncem velkých ideologií. Které fazety našich dějin to jsou, a především, jak souvisí deklarované téma prací českých umělců se zaměřením zbytku výstavy, ale není jasné, a tato formulace tak působí v textu nadbytečně.

Samotná díla do výstavy ovšem zapadají úspěšně – natolik úspěšně, že divák neznalý jmen umělců nemusí vždy poznat, kdy se jedná „pouze“ o české intervence. Tento aspekt lze chápat jako důkaz trefného doplnění slovenské části korespondujícími s díly českými, přesto by bylo divácky příjemnější mít ve všech případech dostatek informací k posouzení, jakého uměleckého setkání jsme právě svědky a proč.

Sonda 1 je bezpochyby významným pohledem na slovenskou uměleckou scénu, která často bývá – i přes nespornou kulturní spřízněnost – v českém prostředí opomíjena. Neumožňuje sice porozumění širšímu kontextu fenoménu slovenského konceptualismu, ale to ani není ve skromném formátu výstavy nutné. Místo toho výstava nabízí reprezentativní a bohatý výběr děl, které trefně i zábavně spojuje a klasifikuje.

Foto © GHMP

Názor informuji.cz: 70%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Dům U Kamenného zvonu nabízí i další akce

Další novinky z umění

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!