Nekonečný žert bez pochyb splnil motto festivalu. V adaptaci Fosterova bestselleru legrace ani nezačala

Nekonečný žert bez pochyb splnil motto festivalu. V adaptaci Fosterova bestselleru legrace ani nezačala40%

Heslo letošního Pražského divadelního festivalu německého jazyka Schluss mit lustig - tedy konec zábavy - naplnil hamburský soubor Kampnagel beze zbytku. Román amerického spisovatele na scéně Nové scény Národního divadla utopil v monolozích a vyhnal polovinu publika už o přestávce.

Režisér Thorsten Lensing si naložil na záda opravdu velké břímě, když se rozhodl zdramazitovat a zrežírovat nejslavnější román Davida Fostera Wallace. Američan v roce 1996 přiblížil čtenáři současný svět, ale jak sám naznačil, nesnažil se o žádnou ucelenou sondu do fungování a představ lidí. Zkrátka psal o tom, jak se žilo. Bez obalu a s určitou nadsázkou. Divadelní verzi ale chyběl jak smysl pro legraci, tak právě jakási mapa, kterou vynikající dílo Wallace tenkrát nepotřebovalo.

Nekonečný žert je pokusem popsat na 1500 stranách svět beze snahy o jeho jednotný výklad. Wallace se svým tragickým a zároveň komickým postavám věnoval se vší vážností a mimořádnou lehkostí zároveň. Všichni v jeho knize stojí před svým životem zcela bezbranní.

Závěrečná věta ze synopse na webu Pražského divadelního festivalu německého jazyka záměrně v našem odstavci chybí. Píše se v ní, že diváka čeká hořká komedie s prvotřídním hereckým obsazením. Ansámbl z Hamburku skutečně podal vyčerpávající výkony. V prvním případě je však třeba uvést věci na pravou míru.

Šestice účinkujících Jasna Fritzi Bauer, Sebastian Blomberg, André Jung, Ursina Lardi, Heiko Pinkowski a Devid Striesow opravdu bojují každou minutu, kterou stráví na minimalistickém jevišti. Svým způsobem se jedná o skutečného bobříka odvahy, protože množství monologů, které Lensing ve své adaptaci divákovi nabídne, musejí utáhnout více než tři hodiny čistého času a přitom ještě diváka bavit. Bohužel ale nebaví. Z Wallace zbyla ukolébavka pro dospělé s chaotickým dějem a nezábavnými charaktery - ačkoliv, jak už bylo naznačeno, herci opravdu dělali vše, co mohli.

Nejsilněji působí monology, ve kterých dostáváme syrový vhled do násilí. Co ubližuje vynikající herečce vnímají vnitřně i diváci, než se vše rozplyne v záplavě dalších nudných maratonů se slovy. Těžký materiál, který mimochodem ani nemá český překlad, zkrátka nelze uchopit jako masivní verbální útok na mozky a trpělivost obecenstva bez možnosti oddechu a zlehčení. To nikdy nemůže fungovat. Navíc na návštěvníky s jiným rodným jazykem. V závěru, kdy jeden z mužů vykládá o svém údělu, zatímco ho ošetřovatelka myje zcela nahého, ze scény zmizí ona zamýšlená bezbrannost a zůstává jen absurdita, pro kterou se kalhoty skutečně stahovat nemusely.

Lensing si natolik chtěl přisvojit Wallacovy vize až z jeho díla vypudil myšlenku, vtip a dokonce i jakousi kostru, která monology měla spojovat. Tedy alespoň v představách diváků v sále. Tedy těch, kteří při závěrečné úkloně herců ještě seděli na svých sedačkách.

Názor informuji.cz: 40%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Další divadelní novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!