Adam Kadmon: V prozaické tvorbě vyhledávám takové fenomény, které společnost dráždí (rozhovor)

Adam Kadmon: V prozaické tvorbě vyhledávám takové fenomény, které společnost dráždí (rozhovor) 

Surrealistický text Helou City (2018) českého spisovatele Adama Kadmona můžeme zařadit mezi tzv. experimentální prózy, a to zejména díky neobvyklé formě i obsahu. Vnímat ho pouze jako dekadentně pesimistické dílo však není na místě.

Adam Kadmon napsal kromě textu Helou City (2018, recenze zde) řadu básní i prozaických textů. Mezi ty známější patří Praha kurevská (2013) či Kdo chodí úvozem mrtvých (2014). Navzdory určitému pesimismu ve svém díle je autor ve skutečnosti spíše optimistou. 

Svou knihu Helou City prezentujete jako surrealistický text. Do jaké míry jste se surrealisty doopravdy inspiroval?

Zdroje mé inspirace leží asi jinde, než jsou slavná jména minulosti. Od surrealistů jsem si v tomto případě vzal premisu o podvědomí jako „duši světa“, která obsahuje všechny neprojevené informace. Také jsem studoval jejich metodu automatického psaní, tedy zapisování proudu myšlenek v jeho celosti. V tomto případě jde asi spíše o to, jak pojem surrealismus chápeme. Když jsem knihu psal, byl jsem si vědom, že pokud chci obsáhnout celek vnímání v „proudu vědomí" – jak to nazývali američtí beatnici – nutně tedy bude každá řádka mého textu obsahovat velké množství metatextů. Tím vznikne jakýsi vrstvený popis jevu v realitě a zároveň všeho kontextu toho jevu nad realitou. Tedy z definice je text surrealistický. Nadto jsem příznivec hlavně francouzského surrealismu v literatuře i ve výtvarném umění. Třeba Préverta jsem četl jako malé dítě, takže kořeny podoby Helou City může někdo hledat tam.

Zmínil jste metodu automatického psaní. Skutečně se tedy jedná o věrný necenzurovaný zápis vašich myšlenek, nebo jste text přece jen nakonec editoval?

O nějakém editování se snad ani nedá mluvit. Proběhla úprava manuskriptu ve smyslu odstranění nečitelných pasáží a změn v gramatických chybách a nesmyslech směrem k jejich bezproblémové čitelnosti. Jinak se jedná o čistý nezměněný zápis s autentickou interpunkcí a všemi písařskými chybami, co vás jen mohou napadnout. Chyby a neologismy jsem ponechal na místě. To se týká především papírového vydání knihy. Editace automaticky psaného textu nebyla ani možná, protože každý vědomý racionální zásah by zcela porušil podvědomě budovanou strukturu metatextových souvislostí vytvořených autentickým proudem myšlenek. Před vydáním e-knihy text prošel mírnou korekturou ve smyslu opravy překlepů a hrubých chyb, které neovlivňují významy a spojitosti. Také proběhla jistá – a velmi náročná – aktualizace textu do podoby současné řeči a současných vyjádření. Ve stejné době jsem také přepracoval část textu na audioknihu, která nyní vzniká, takže s textem pracuji. Jen minimalizuji své zásahy, abych neporušoval běh textu. O cenzuře se také nedá hovořit. Jako autor neznám pojem autocenzury a veškeré redakční zásahy směrem k zahlazování ostrých hrotů nesu s nelibostí. Myslím si, že by literatura měla nejen učit a obohacovat, ale také burcovat a provokovat.

Nebál jste se, že text bude pro čtenáře až příliš náročný?

Nebál. Nároční čtenáři si hledají náročné knihy. Ale nakonec každý, kdo čte, se jistě nebojí číst všechny knihy. Je to jako tanec na velkém bále. S každou knihou si čtenář zatančí jeden tanec, k některým se bude vracet, do některých se zamiluje. Ale neznamená to, že knihu, se kterou tančil jen jednou, bude do konce života přehlížet. Já se snažím tvořit současnou českou literaturu na umělecké úrovni, bát se mi není dovoleno. Navíc jsem měl hned po prvním vydání velmi pozitivní reakce z různých čtenářských skupin. Jsem v tomto ohledu optimističtější. Umělecká literatura rozhodně není překonaným konceptem a vyhledává ji stále víc čtenářů. Skutečnost, že umělecká literatura je intelektuálně náročnější, je spíše důvodem, proč ji čtou, než překážkou k jejímu porozumění.

Komu je tedy kniha – i vzhledem ke své obtížnosti – primárně určena?

Zde bych rád řekl, že mému bráškovi, známému saxofonistovi a kamenosochaři Vítku Ryškovi, je to takový před-čtenář knihy Helou City. (smích) Je s většinou obrazů z knihy důvěrně seznámen, žil a četl je se mnou už před tím, než byly napsány. Je také autorem obálky a byl i první osobou, která text četla. A protože se u čtení několikrát dusil smíchy, rozhodl jsem se s knihou vyjít na veřejnost… Mluvím samozřejmě v nadsázce. Kniha je určena každému česky mluvícímu čtenáři, který má rád kvalitní současnou českou literaturu. Nejprve jsem myslel, že bude zajímat hlavně intelektuály a umělce, ale nakonec jsem zjistil, že si ji dokáže užít každý. Pro někoho to třeba nebude odpočinkové čtení, ale pro někoho určitě ano.

Ta kniha měla zvláštní anabázi. Většina nakladatelství ji odmítla, část proto, že text nečetli a udělali si o něm bez toho špatné mínění, část proto, že text četli a vyděsila je jeho autenticita a kontroverze.

Co bylo při psaní vaším cílem? Chtěl jste čtenáře šokovat?

Mým cílem při psaní bylo udržet sám sebe ve stavu, ve kterém budu moci psát. Tedy ve stavu absolutního vědomí současného vjemu a jeho komplexního zaznamenání. Nebyl to snadný úkol, ale podařilo se to na 116 stranách rukopisu. Na čtenáře jsem při tom příliš nemyslel. Rozhodně jsem nechtěl nikoho šokovat ani urazit. Mým cílem byla originální tvorba v současném uměleckém duchu. Experimentální forma textu a rytmizovaná próza, stejně jako silně rozporuplná obsahová stránka, mi slouží jako prostředek, nikoli cíl. Pro mě osobně není text nijak šokující, spíše meditativní. Cílem vydání Helou City bylo obohatit čtenáře o poetický rozměr všednosti.

Bylo náročné s takto postmoderním textem zaujmout nakladatele? Proč v elektronické podobě vyšel až letos?

Ta kniha měla zvláštní anabázi. Většina nakladatelství ji odmítla, část proto, že text nečetli a udělali si o něm bez toho špatné mínění, část proto, že text četli a vyděsila je jeho autenticita a kontroverze. Dokonce jsem i nejednou slyšel, že text odmítají proto, že obsahuje naturalistickou scénu sebevraždy ediční redaktorky/korektorky, která je natolik silná, že uráží jejich ediční pracovnice, které kvůli té scéně odmítají text redigovat. Nakladatelství Pravěk, ve kterém vyšla papírová kniha v roce 2016, je uměleckou odnoží anarchistického nakladatelství, není tedy divu, že se nebáli ani kontroverze, ani svých redaktorek. Knihu jsme společně vydali, ale ve velmi malém nákladu, navíc s povinností knihu šířit zdarma, mimo oficiální distribuční kanály. I tak byla hned pryč, postupně přibylo pět dotisků, které vždy zmizely stejným tempem. Jelikož po knize, která ani nešla do distribuce, byl takový hlad, rozhodl jsem se text zpřístupnit vší veřejnosti ve formě e-knihy. Nakladatelství Backstage Books pana Tomana se knihy nadšeně chopilo a připravili pro čtenáře krásnou elektronickou publikaci. Ta je otevřená všem, není třeba ji pokoutně shánět po undergroundu a vyšla letos čistě z toho důvodu, že jsem se na čas věnoval vydání své druhé sbírky básní Bohyni Nyx, a nadto nešlo jen o konverzi knihy do digitální podoby, ale i o její aktualizaci. O nakladatele, který se nebojí současného umění, je nouze. Já napíši a publikuji jednu knihu ročně a děkuji všem bohům, že alespoň některých z nich se ujmou nakladatelé.

Z jakého důvodu jste úvod díla napsal v angličtině?

Vlastně se to spíše stalo. Rukopis Helou City jsem psal do černého vázaného sešitu, který už byl načatý. Nějaký student nebo studentka v roce 1973 do něj zapisoval cvičení z angličtiny. Svého času mě fascinovala podobnost toho, co už bylo napsané, a tím, co jsem se chystal psát. Text anglických cvičení byl silně autentický, každé slovo v něm byla brána do dalšího metatextu. Navíc, jelikož se jednalo o jazyková cvičení, byl text silně rytmizovaný. Chtěl jsem v Helou City používat současnou silně amerikanizovanou češtinu a připadalo mi, jako bychom já a pisatel těch cvičení stáli každý na jednom konci stejného spektra. On se učil nepohodlný, ne-li zakázaný jazyk v době, kdy neměl pořádně ani možnost ho uplatnit. Já oproti tomu žiji v časech, kdy je engliš samozřejmostí a druhým jazykem většiny lidí světa. Přišlo mi to spojení napříč časem a dějinnými souvislostmi natolik krásné, že jsem text použil do knihy jako její úvod do problematiky. Trochu jsem ho upravil, dokreslil a stanovil v něm některé výjevy, které ho svazují s textem českým. A pak jsem na něj pohodlně navázal a v jeho duchu napsal celou knihu. Text je tedy napsaný anglicky, protože je to srozumitelné, autentické, současné a pro autora má ten text zvláštní význam impulzu k celé knize.

Bohužel se experimentálního umění a původního umění vůbec vydává jen velmi málo nebo jen v malinkých nákladech.

Myslíte, že současní čtenáři, zvyklí spíše na jednodušší prózy, jsou schopni přijmout náročnější experimentální texty?

Nemyslím si, že by současný čtenář byl zvyklý na jednodušší prózy. Bohužel se experimentálního umění a původního umění vůbec vydává jen velmi málo nebo jen v malinkých nákladech. Náročný čtenář – chtivý kvality a obohacení – tak sahá raději po překladové literatuře, která je dostupnější, než aby se pídil po titulech domácích autorů. Nicméně myslím, že přijetí a pochopení náročných uměleckých textů je ctižádostí každého čtenáře, který v knihách nehledá jen odpočinek nebo zábavu, ale také poučení či moudrost.

Ačkoli je text místy humorný, vyznívá velmi pesimisticky. Opravdu takto vnímáte svět, nebo šlo o momentální duševní rozpoložení?

Můj světonázor se zakládá na vnímání dobra a zla jako dvou stran téže mince. Vnímám svět jako věčný tanec, ve kterém je vše zároveň tvořeno a zároveň bořeno. Někdy to může vyznít poněkud cynicky, ale pokud vím, Helou City tím nijak netrpí. Dokonce existují lidé, kteří se při četbě dobře pobavili, a vdechlo jim to novou svěžest do života. Nic by se nemělo brát tak vážně, co není vážné, a tahle kniha je o cestách. Jen o cestách, nic víc.

V knize se opakuje řada motivů, kromě zmíněných cest i život ve velkoměstě. Čtenář má chvílemi pocit, že byste nejraději žil úplně sám kdesi na samotě. Je tomu tak, nebo jde o pouhé zdání?

To mne velmi překvapujete. Ne, jsem silně společenský člověk s živým zájmem o všechno, co se okolo děje. Žít ve velkoměstě je moje životní touha, ať už to byla Paříž, Praha, Varšava, Ostrava, Bologna. Mám rád hukot města a všechna jeho zákoutí. Miluju budovy a parky, městská nábřeží řek a noční osvětlení. Mám rád hromadnou dopravu a možnosti, které město nabízí. Pocházím ale z malé vesničky v podhůří, kde je člověk často sám jen se svými myšlenkami, a po čase se naučí najít své klidné centrum, uvnitř sebe, ze kterého může myslet a jednat bez obtěžování všemi vnějšími vlivy. Pocit odcizení vypravěče, který je v knize obsažen, vzniká tím, že vypravěč v Helou City není účasten událostí, jen okolo nich prochází, je to jen pouhý pozorovatel. I pokud vypráví v ichformě, je pořád jen očima a nikoli tělem.

První, co jsem psal, byly verše, a poesii miluji proto, že nejsilnější city se v nich dají vyjádřit nejelegantnějšími způsoby.

Vraťme se na chvíli zpět v čase. Kromě prozaických textů jste napsal i řadu básní. Ve kterém žánru se cítíte ‚jistější’?

Minulý čas mě úplně děsí, neboť poesii píšu a přednáším stále. První, co jsem psal, byly verše, a poesii miluji proto, že nejsilnější city se v ní dají vyjádřit nejelegantnějšími způsoby. Nikdy jsem poesii nebral jako žánr nebo ji nijak nekladl oproti prozaickému vyjádření. Poesie je stav, který se jako spisovatel snažím pěstovat s tou nejněžnější péčí. Pokud si ale mohu vybrat, zvolím si vždy formu básně nebo písně. Mé srdce rádo zpívá. Druhou sbírku básní jsem vydal před rokem a napsaných básní je to jen malý zlomek.

Je nějaký autor, ať už tedy básník nebo prozaik, jehož tvorba vás inspiruje?

Tvorba ostatních autorů mne příliš neinspiruje. Jsem vášnivý čtenář, ale dávám si vždy pozor, abych nečetl nic podobného tomu, na čem zrovna pracuji. Je to můj způsob, jak se nenechat ovlivnit nebo strhnout estetikou někoho, kdo se mi líbí momentálně na základě estetiky jednoho textu. Lidé mne takto na základě textu Praha kurevská někdy srovnávají s Bukowskim, a já, ač jsem velký fanoušek Henriho Chinaskiho (alter ego Ch. Bukowského, pozn. red.), nemohu říct, že by byl inspirací nebo předlohou k tomu literárnímu dílu, stejně jako nemohu říct, že je román Jacka Kerouaca Na Cestě předobrazem Helou City. Jsou autoři, které mám opravdu rád, vesměs dekadenti ve Vrchlického překladech, z českých třeba Erben, ale inspirací bych je nenazval. Spíše moudrými rádci či učiteli mého slohu. Inspirací je pro mě život sám, i smrt i láska i krása i jed.

V knize Praha kurevská, o které jste se zmínil, jsou protagonisty pražští prostituti. Čím vás podobní antihrdinové přitahují?

V knize Praha kurevská jsem se pokusil demytizovat profesi gigola a poukázat na prostituci jako otrokářství naší doby. Nevykresluji zde charaktery hrdinů a v podstatě se protagonistou nezabývám. Může to být kdokoli. Přitahuje mne zde palčivý problém, ke kterému se potřebuji vyjádřit. Společenské jizvy a bolesti mne přitahují jako témata prozaické tvorby. Mám blízko k temnostem, ve kterých dlí nejnižší vrstva společnosti, ale stejně blízko mám i k záři diamantových horních deseti tisíc. Tyto dva světy od sebe neodlišuji jako jiní autoři, naopak je chci spojovat a v tom, co mají společné pak hledám příčiny nejtěžších celospolečenských problémů, které mě jako autora nejvíce zajímají. Ve všech mých knihách je to znát, především obsahově. V prozaické tvorbě vyhledávám takové fenomény, které společnost dráždí a snaží se je ignorovat pro pouhou jejich podstatu.

Pokud se zabývám hrdinou, protagonistou příběhu, přitahuje mě mnohem více jeho vnitřní svět motivace k jednání než výsledky jednání samotného. Dalo by se tedy říci, že mě přitahují antihrdinové z toho důvodu, že jsou komplexními osobnostmi, nikoli jen snůškou charakterových vzorů, jak tomu bývá u hrdinů. U hrdiny je motivací k dobru jen další dobro. U antihrdiny je motivací k dobru složitý řetězec myšlenek, úvah a událostí, které nemusí být nutně dobré. Antihrdina je zkrátka bližší lidem, čtenářům. Je jedním z nás. Je to ovšem opět jen otázka pojmu. Za antihrdinu z tohoto pohledu bychom mohli označit i Hamleta nebo Oidipa, a zde se dostáváme k velmi zajímavému tématu hloubky charakteru, která se jak v dramatu, tak v próze prohlubuje, pokud se jedná o tragédii, a naopak zplošťuje, pokud se jedná o komedii či epos. Tento trend se týká jak „hrdinů“ tak „antihrdinů“. Jelikož se v knize Praha kurevská zabývám tématem vážným a tragickým, jeho protagonisté musí mít vnitřní hloubku a ucelenou myšlenkovou strukturu, ač jsou vlastně kýmkoli.

Považujete i sám sebe v reálném životě za antihrdinu?

Rozhodně ne, jsem ochráncem všech malých zvířátek. Možná se někomu mohu zdát hluboký a komplexní, já sám sebe ale vnímám mnohem spíše jako jednodimenzionální charakter.

Vím, že je to poměrně neoblíbená otázka, ale přesto: Pracujete momentálně na něčem?

Já mám tuhle otázku velmi rád, protože neustále na něčem pracuji. Letos nejintenzivněji na tvorbě audioprojektu Helou City, kombinaci čtené literatury s elektronickou hudbou. Připravuji k vydání novou knihu, která vyjde letos opět před Vánoci. Také píšu knihu na příští rok. Sbírku povídek a delších prozaických útvarů s cyberpunkovým/steampunkovým obsahem. Ta ještě nenašla svého nakladatele. Z drobnějších projektů pracuji na e-knize se sbírkou poesie, vyrábím tisky grafické listy, píšu písňové texty a věnuji se literárně výtvarným instalacím. Taky je léto, takže mám často autorská čtení a různá vystoupení. Rozhodně se nenudím a nebudu ani v dalších letech.

 

Zdroj fotografií: databazeknih.cz, soukromý archiv A. Kadmona

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Fotografie k článku

Obálka knihy Helou City (2018).
 

Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!