V úterý 21. září se uskutečnila premiéra očekávané hry-leporela Nebe nepřijímá. Pod egidou Centra současné dramatiky divadlo Letí ve spolupráci se souborem Divadla Na Zábradlí a Institutem umění se zařadilo na seznam „těch nebojacných“ a odhodlalo se k věru revolučnímu činu – odehrání premiéry v neobvyklem místě – na ruzyňském letišti. V odbavovací hale Terminálu 2 herci ozbrojení headset mikrofony a připraveni na kteroukoliv nepřízeň prostředí, ať už regulérní hlášení odletů, nebo zcela nestandardní akustiku, vykonali poctivou práci až dvakrát za sebou. „Přelétavý“ soubor se letos přistěhoval z pohostinných prostor Švandova divadla do Na zábradlí, kde právě 24. a 28.9. budete mít možnost vidět další reprízy Nebe nepřijímá.

Při vstupu do Terminálu 2 jste nemohli odbočit jinam: po celém letišti se roznášela ozvěna z mikrofonů a opozdilci jen marně hledali místečko – počet diváků přijemně překvapil. Přičemž většinu, ač se to může zdát nepravděpodobné vzhledem ke vzdalené poloze improvizovaného divadla, tvořili návštěvníci, kteří se na místo konání dostali cíleně, nikoliv cestující travící chvilku čekání na odbavení nějakým tím kulturním zážitkem. Ráda uvěřím, že diváky nalákala nejenom možnost vidět něco za žádný peníz, ale především možnost vidět divadlo.

K poctě herců je nezbytné dodat, že úkol jim komplikovaly nejenom nevlidné podmínky letiště (ovšem bylo hned poznat, že scéna a pohyby, o headset mikrofonech – občas zlobících – ani nemluvě,  byly přizpůsobeny prostředí), ale i návštěvníci, každou chvíli zvedající telefon nebo dokonce měnící místo, jakmile se naskytovala přiležitost k lepšímu sezení. V klasickém kamenném divadle (tím myslím budoucí reprízy Na Zábradlí) dojem bude jistě umocněn komorností prostředí a disciplinovaností publika, nicméně neobvyklá autenticita dodávající osobitý šmrnc byla možna jen tady a teď. Je zbytečné se rozepisovat ohledně bravurních výkonů všech třinácti herců, jelikož divadlo Leti je v republice známé svým netradičním pojetím předloh a neméně kvalitním obsazením (o Divadle Na Zábradlí je taktéž zbytečné pochybovat), a proto se hned ujmu vysvětlení vlastního přesvědčení, a sice že hra Nebe nepřijímá je předepsána každému z nás.

Rozdělení představení na 4 nesouvislé části (divadlo Letí jich uvádí pět, protože se při vytváření inscenace opíralo o předlohy pěti mladých evropských autorů, jenže dvě části na sebe navazují, a proto se držím quarto verze) je možností, jak naplnit tužby každého diváka po silném kulturním prožitku: love story, humorná miniatura, srdceryvné drama a fantasmagorie nechává příležitost hercům konat a přesvědčovat. Čtýři režiséři – Marián Amsler, David Czesany, Martina Schlegelová a Thomas Zielinski – nabízí různé pohledy na letištní peripetie s odlišnou scenografií a typy postav. První díl s trochu erotickým podtextem se odehrává v neobvyklých dekoracích, a to čistě lidských – důležitou část tvoří masa poletavajících business manů a women, kříčících, nestíhajících, řešících typicky „letištní“ problémy: dokonale přesvědčivě, až dokonale divoké, džungle nenávisti a spěchu na jedné straně, na straně druhé prostředí bez času a prostoru, všechno dohromady tvoří svět sám o sobě – letiště. Ruch a hluk postupně přetékájí do části druhé: komornější, vyřečné a dilematické. Problém jednotlivce se v daném případě rozkrývá na postavě ženy, která po ztrátě manžela a syna je natolik posedla samotou, že úkryt hledá i při cestování v letadle („ani na zachodech vás nenechají na pokoji“). Osamělá matka a její vnitřní hlas znějící ode dvou čistě „dekoračních“ herců patří k vrcholům dramatického umění, hlava velblouda představuje souhrn trapení, myšlenek a vzpomínek, je to obraz nesoucí se celým příběhem a hrající důležitou až smrtelně vážnou roli (ač nepochybně herec opatrně vykračující s navlečenou papier maché hlavou sudokopytce vyzýval u diváků záchvat smíchu). Třetí příběh: zčásti krimi, zčásti ze života, ale hlavně děsně vtipná a děsně černá situační komedie – o hledání ztraceného zavazadla, ztraceného kumpana, ztracených peněz a – chcete-li – i ztraceného „jojo“ s efektní střílečkou na konci. Nezapomínejme, že i v třetím příběhu ztraceným je nakonec sám člověk, v daném případě – všechny čtyři hlavní postavy. Závěr inscenace, anebo část čtvrtá se nese v surrealistickém duchu: vidíme scénu tak trochu z jiného světa a pro jiné lidi, je těžko popsatelná, ale jakmile uvidíte, nevymýtíte ji pak z paměti úplně snadno.

Všechny scénky, všechny části mají jedno velké společné (pokud opomeneme do očí bíjící letiště je spojující) – a to myšlenku ztraceného člověka. Někdo se ztrací v propletenci vzdušných koridorů, někdo ve společnosti a někdo sám v sobě. Moderní život doléhá na každého z nás a odnímá to nejdůležitější a nejdražší – duši, a tak už je čistě na nás, jak se s tím dokažeme poprat. A proto celé to realistické pojetí, ve kterém se poznáme (nemůžeme se nepoznat) a možná i odhalíme slabiny – tu smějíc se, tu se slzou v oku, zjistíme, „co přináší ta svině lstivá život vezdejší“.

Dozvuk po představení – nemůžu nepodotknout – je zcela neobvyklý (co jiného se ostatně dalo čekat od takhle neobvyklé inscenace): divák je jako by strnulý, zamražený, nechápající a nepřemyšlející, jediný instinkt mu zůstává, instinkt letět – kam, proč a jak, to přijde časem, zatím je vytyčen jenom cíl. Ostatně samotné divadlo Letí upozorňuje, že „všechny tyhle slabomyslné bezpečnostní opatření stejně k ničemu nejsou, kdo sletí, ten sletí a game over“.

22.9.2010 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout