Přiznám se bez mučení, že mezi skalní fanoušky této americké kapely nepatřím, ale povědomí o ní mám. Na koncert jsem vyrazila spíš jako doprovod. A docela ráda. Tušila jsem, že můžu čekat zajímavou show. Koncert nakonec předčil všechna má očekávání.

Na evropském turné dělají Slipknotům doprovod Suicidal Tendencies. Mě bohužel tahle kapela neoslovila, zvláště co se zpěvu týče. Navíc, i když možná to byl jen můj dojem, mi přišla ne úplně dobře ozvučená. Ale pojďme radši k tomu hlavnímu.

Také vás na koncertech baví ty davové psychózy, kdy se jen lehce zavlní opona nebo se na jevišti někdo mihne a celý sál začne šílet? V téměř vyprodané O2 areně by hygienikům nejspíš popraskaly měřáky hluku. To jen pro představu, jak byla hala natěšená. Než se opona otevřela, zazněla skladba Davida Bowieho Ahes To Ashes jako vzpomínka na jeho nedávný odchod. A pak to přišlo. Přibližně hodinu a půl dlouhý nářez.

Potěšilo mě především to, že Slipknotům jde hlavně o hudbu. A že jsou profíci každým coulem, nelze popřít. Po scénické stránce jsem čekala mnohem divočejší show, ale příjemně mě překvapilo, že vlastně až tak velkolepá nebyla. O efektní prvky jsme nicméně ochuzeni nebyli, výborně působily plošiny pro bubeníky, které se točily, vyjížděly a sjížděly. Atmosféru pak dotvářela místy lehce dekadentní projekce, která k téhle hudbě tak nějak patří. O maskách se snad vůbec zmiňovat nemusím, bez nich by to přeci nebyli Slipknoti.

Kromě písní z nejnovějšího alba .5: The Gray Chapter, zaznělo i hodně skladeb z Iowy. Jednu z nejbouřlivějších reakcí publika vyvolala pecka Duality. Corey Taylor zejména v melodičtějších písních ukázal, že zpěvák je opravdu výborný. Škoda, že jich nebylo o něco víc. Atmosféra byla skvělá a kapela, která očividně dokáže spojit fanoušky několika generací, slíbila, že se do Prahy určitě vrátí.

28.1.2016 | Tess Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout