Představitel Kafky (Viktor Svidró) vykazuje od samého začátku neklid, je zmítán, popohazován, hněten a zcela jistě vržen, aniž by se ho kdokoliv ptal, zda vůbec chce. Do světa, ve kterém pro něj není útulné místo. Šediví úředníčci a úřednice kolem něj divoce tančí, jakoby však ve skutečnosti jenom montovali součástky ve fabrice, jakoby si jen navykli na ten starý navrčený algoritmus. Hrdina, a můžeme mu říkat Řehoř či Josef K. anebo jakkoli jinak, se chce pouze schovat, zapomenout alespoň na chvíli na práci, kterou nenávidí.

Komplikovaný vztah s otcem, kritika byrokratického systému, konflikt mezi „obstaráváním“ sebe sama a bytostným povoláním, nerozhodnutost vzhledem k ženám, vidina předčasné smrti – všechny učebnicové příklady a příčiny Kafkova existenciálního výrazu se na scéně setkávájí s neuvěřitelně plodným jazykem lidského těla.

Neomezenou moc systému a v důsledku toho nicotnost individua figurujícího v něm zase s poněkud hororovým záměrem představuje figurka Vrchnosti (Ondřej Martiš), jehož pohled nikdo není schopen ustát, aniž by se přitom byť nepatrně zachvěl. Společně s temnou hudbou Arvoa Pärta, Henryka Góreckého a Alfreda Schnittkeho rozjíždí obludný kolotoč vymyšlené viny a patrně nutného trestu, kterému lidská bytost neujde, byť by se hájila sebelíp. Člověk je nic. A kolik dveřníků vůbec bude smět potkat?

Taneční Kafka nezápasí jen s „dokonale přízpůsobivou společností“ jako celkem, ale i s konkrétními ženami-a je to Milena Jesenská, jeho sestra Ottla či nedočkavá Felice Bauerová? Nevíme, Egerháziho záměrem nebylo ukázat na konkrétní milníky Kafkova života, spíš si chtěl pohrávat, klást divákům doplňující otázky, provokovat vnitřní hladiny, snažit se vztáhnout jeho dílo k sobě. Jinou otázkou je, zda by to vůbec šlo v baletu či literatuře nebo v jiném umění dělat jinak, udržet si dokonalý odstup a zda by se tím neztratil jakýkoliv užitek z těchto umění...Každopádně dokonalá Linda Schneiderová alias anonymní Žena společně s dráždivou a mladistvou Annou Oubramovou nedopřávají Kafkovi o nic více uspokojení a klidného spočinutí než všestranně nepřátelská společnost.

„Jsme hříšní nejen proto, že jsme jedli ze stromu poznání, ale i proto, že jsme dosud nejedli ze stromu života. Stav, v němž se nacházíme, je hříšný nezávisle na vině.“

Možná i na tento Kafkův aforismus mysleli tanečníci při závěrečné scéně, kdy do naha vysvlečený představitel Franze Kafky vchází do otevřených dveří po boků „velvyslanců spravedlnosti“, kteří jej donutí poslušně dodýchat „jako psa“.

23.11.2013 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout