Ostrované v čele s Bobbym Gillespiem přijeli představit novou baskytaristku a ukázat, že letošní deska More Light funguje naživo ještě lépe než z gramofonu v obýváku. Ale hlavně přijeli přesvědčit ty, kteří hloupě začali pochybovat, že tahle party už skončila. Ona nejen že neskončila – vždyť ona je právě v nejlepším.

Jasně, ti pánové trochu starší jsou a vidět to na nich je, ale mám pocit, že jim vrásky sluší. A aby věkový průměr kapely nebyl tak zarážející, vystřídali Primal Scream na pozici baskytary padesátníka Maniho za o mnoho let mladší Simone Butler. Čtete dobře – v kapele je žena. A šovinisté melou a melou, jak takový element musí kapelu rozložit. Tak to prrr. Simone Butler působí na podiu jako jiskra, která zapálila všechny okolo. Kdo v Praze koukal hodně pozorně, nemohl si nevšimnout, jak jí při Walking With The Beast září oči, a ač je to u Primal Scream zvláštní, myslím, že to nebylo halucinogeny.

Nicméně hlavní hvězdou večera je samozřejmě Bobby Gillespie – frontman kapely, který se velkou část koncertu tváří, jako by přemýšlel, jestli má kalhoty. Jeho výraz mám s Primal Scream spojen od našeho prvního střetnutí. Bobby je tak strašně sympatická a zvláštní kreatura, která navíc, když jen trochu chce, dokáže cpát energii i do zadních řad publika. A že těch zadní řad tentokrát v Lucerně bylo.

Primal Scream sahali do těch nejzapadlejších šuplíků své diskografie, ale prioritní místo měla samozřejmě More Light.

A přiznám se rovnou, že pro mne tahle deska procitla až právě s živým provedením svých skladeb. Bobby vytáhl z novinky rovnou šest kousků a všechny bez výjimky fungovaly, jako kdyby šlo o hity, které publikum dávno zná a kapela je drtí už x-tým rokem. Walking With The Beast, It’s Alright, It’s Ok – za mne dva vrcholy večera.

Tudíž stojím v Music Baru před podiem, dávno jsem zapomněl na svůj kotník a užívám si Jailbird, Accelerator  i další stejně jako kapela nahoře. Jednu malou chybu pondělní vystoupení přeci jen mělo. My mimopražští velmi trpíme, když se koncerty ve všední dny protáhnou. A ještě aby se neprotáhly, když hvězda večera vstoupí na podium teprve dvě hodiny před půlnocí. Odcházet z tak rozjetého koncertu před přídavky je mnohem bolestivější než pochroumané kotníky. Jenže – a teď bez žertů – krom Primal Scream a přítelkyně miluji taky svou práci. A do práce se holt chodí včas. Ale zas tolik mne brzký odchod netrápil, vždyť opouštět natřískanou Lucernu za zvuků zdibortící Swastika Eyes a Country Girl má své kouzlo. „It’s alright, it’s ok – you can do just what you want to. Take your time, walk away – you can come back if you’re supposed to.“ A tak to je. Kalhoty měl.

úžasné fotky převzaty od Vojtěcha Kubce z koule.cz

23.11.2013 | Petr Baroch Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout