Více než 300 snímků vás provede životem Jaroslava Kučery. Výstava tvoří něco jako deník jeho života. Deník, který si můžete skrze obraz přečíst a znovu si prožít, i když jeho pohledem, například dusná léta normalizace tak, jak je Kučera zobrazil v českých hospodách, komunistické slavnosti s povinnou účastí v osmdesátých letech, když ještě nikdo netušil, že budou poslední, nebo okamžiky štěstí v listopadu 1989.

To, co vás na jeho tvorbě zaujme nejvíce, jsou lidé, které si vybírá. "Protlačit se před objektiv kamery Jaroslava Kučery není jen tak. Pokud si měníte každý den čistou košili, chodíte s diplomatkou v podpaží a platíte daně v termínu, pak nemáte žádnou šanci. To vám říkám rovnou! Jestliže z vás však táhne levná kořalka už na dálku, zuby máte jako noty na buben a celej domov se vám vejde do jediný roztržený igelitky z Lídlu, pak máte naději, že ho zaujmete,‘‘ popsal Kučerovu tvorbu jeho dlouholetý přítel Dušan Veselý.

Jsou to právě lidé, kteří tvoří jádro jeho tvorby. Každý z nich je něčím zajímavý. Ať už jsou to prostitutky ze Sudet, zlomené duše pražských bezdomovců nebo slečna pokuřující před hospodou v Michalské, které Kučera za Boha nemohl uvěřit, že je prodavačkou v rybárně. Právě ona je na titulním plakátu. Kučera zachycuje pouze okamžiky z jejich zvláštních životů, které po cvaknutí spouště plynou dál. Někdy se jejich cesty opět střetávají, jako například ona slečna mu po letech na jedné výstavě napsala do návštěvní knihy, že v té rybárně opravdu pracovala.

Sérií nejosobnější, která má v autorově srdci zvláštní místo, jsou Strahovské koleje. Tady Kučera na začátku 70. let žil se svojí budoucí ženou na dívčím bloku, i když to bylo zakázané. Najdete zde nejintimnější okamžiky ze života dívek. Sám Kučera říká, že místo aby chodil do školy, tak raději fotil na této koleji. Kučera neváhal fotit opravdu kdekoli, dokonce i v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kam ho komunisté nechali zavřít a kde se poznal s mladým začínajícím doktorem Cimickým.

Jestliže z vás však táhne levná kořalka už na dálku, zuby máte jako noty na buben a celej domov se vám vejde do jediný roztržený igelitky z Lídlu, pak máte naději, že ho zaujmete...

V ostatních částech výstavy můžete nahlédnout do života na venkově v Moldávii, Ukrajině, Arménii, Rumunsku a Náhorním Karabachu nebo pohlédnout do tváře lidem v sugestivní sérii portrétů Lidi, které jsem poznal, od Jana Saudka po drsné tváře vězňů z Línovic.

Výstava na Pražském hradě potrvá až do 18. srpna. Tak neváhejte a vyražte se podívat na trochu jiný pohled na historii. Historii osobních příběhů. Nemusí se vám líbit, ale rozhodně na vás zapůsobí.

9.5.2013 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout