Nicméně na návštěvníky čekají pro lepší uchopení ještě v průběhu května čtyři součásti doprovodného programu se samotnými vystavujícími umělci; prezentace Alexandra Tinei 2. května, Setkání s Matthiasem Weischerem 9. května, přednáška Zsolta Bodoniho 16. května a komentovaná prohlídka výstavy je naplánovaná na 21. května.

Výstava Nightfall má být jakýmsi pohledem na Evropu zvenčí, reprezentací míchání a překrývání evropských dějinných zvratů a zároveň ukázkou toho nejlepšího, co se ve střední Evropě v současné době tvoří a také nejlépe prodává. Mezi tvůrci najdeme však i Američana, Rusa a Švéda. Všichni autoři mají společné zkušenosti, které se posléze odrazily v jejich tvorbě; zažili pád železné opony, světovou finanční krizi, 11. září či arabské jaro. Všichni pozorují krajinu okolo sebe pod neúnosnou tíží soumraku, temných dějin a neúprosné budoucnosti.

Název a námět dala výstavě povídka Isaaca Asimova z počátku čtyřicátých let, ve které se autor ptá: „Co se stane, když nastane zatmění Slunce a přijde soumrak?“ Pocity jako neklid, nejistota, stísněnost či napětí jsou při takové představě zcela přirozené a jsou také tématy vystavujících malířů.

Pět oddělených sekcí představuje více než sedmdesát obrazů. První z nich, Rozbitá krajina a pokřivená krása, symbolizuje zmiňované odcizení člověka přírodě, obavy z katastrof, že se cosi zhroutí nebo se to už dávno zhroutilo, jen jsme si toho zatím nevšimli. Hernan Bas je svědkem Halucinace básníků v poušti či Mefistofela se svými netopýry – lepší symbol soumraku najdete jen těžko.

Portrét čili zápas o identitu a to, co je skryté je poctou malířskému plátnu a důkazem, že se portrétování ani s příchodem sebedokonalejších fotografických technologií nestane mrtvým uměním a médiem. Neo Rauch a jeho takřka ikonické vypodobnění horníků, kterým myjí po směně nohy, jsou toho důkazem. Téma identity a soukromí si bere na mušku i Serban Savu, autor obrovských a ve své velikosti stísňujících výjevů z minizahrádek (malých živých prostorů k nadechnutí) mezi paneláky šedivého komunistického skanzenu.

Třetí sekce s názvem Pod příkrovem tmy pracuje s motivy „neobaroka“ (že by znovuobjevení šerosvitu, kdy průzračně bílé objekty vystupují z temného pozadí?) či neoexpresionismu. Attila Szücz vyděsí pohledem do krutě červeného interiéru, něčeho mezi prosklenou saunou a osvětimským barákem, kam se díváme společně s malou holčičkou na obraze. Náladu poněkud zvednou plátna Daniela Richtera s mluvícím a uvolněně pokuřujícím vlkem, který na okraji srázu už už šlape na prsty visícímu turistovi a přitom říká: „To ale nemám v povaze, zachraňovat tě.“

Severskou kriminálku a evropský film noir působivě kombinuje propojení Malba a film, ve které autoři využili svých vzpomínek na střílečky, propagandistické snímky i Lvího krále.

A závěrečná Doma, ale ne v bezpečí přichází se zjištěním, že i to, co dříve zajišťovalo bezpečnost, nás jaksi ohrožuje. Instituce neslouží tak, jak by měly a my nejsme už více pány vlastního domu, ale cizinci v něm. Martin Eder poslal své nešťastné slečny na výlet do fialového vesmíru a Karin Mamma Anderson zase ztvárnila zvrácené obytné prostory našich bytů.

Navštivte výstavu Nightfall s komentovanou prohlídkou, ale hlavně si z toho nic nedělejte, jaro je tu! :-)

30.4.2013 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout