Při prezentaci svých fotek hovořil o počátcích egyptské revoluce v Káhiře, pokračování arabského jara v Lybii, současných krvavých nepokojích v Sýrii a chudobě v Jižním Súdánu.

Tomaševičovy fotky budou v rámci výstavy Válečný fotograf k vidění do 25. listopadu. Pokud by se mělo nějakým způsobem shrnout jejich poselství, byla by to zřejmě demonstrace obrovské lidské tragédie v jakémkoli válečném konfliktu, ovšem viděná citlivě, jdoucí pod povrch a nikoli explicitně krvavá a drastická hlava nehlava. Z výrazu umouněného dítěte jde totiž vyčíst možná daleko víc než z usekaných končetin, kaluží krve a podobně, které často na novinářských fotografiích vidíme.

Silný muž bere tuto nebezpečnou práci jako své maximální poslání a angažovanost v problematice současného světa: „Když jsem začínal s fotografováním, v mé zemi byla právě také válka,“ osvětluje Tomaševič, dlouholetý pracovník agentury Reuters (od roku 1996), svou volbu stát se válečným fotožurnalistou. „Jsem přesvědčen, že takovým situacím je třeba předcházet, proto je však nezbytné, aby lidé věděli, co se vlastně děje – má práce je umožnit jim to.“

S naprostým klidem pak popisuje, s jakou „výzbrojí“ vyráží do války jako nestranný pozorovatel: „Plynová maska je základ, může vám zachránit život,“ říká - na její zanedbání však už někteří jeho kolegové doplatili. „Velice často také fotoaparáty střídám, buď o ně v potyčce přijdu anebo jsou po ní už nepoužitelné. V takových chvílích odběhnu, a pokud se mi to ještě podaří, vrátím se s jiným,“ přiznává s klidem. „Myslím si, že je však velice důležité, najít ten moment, kdy odejít,“ doplňuje Petr Josek, zkušený fotograf, zprostředkovatel výstavy a předseda poroty CPP. „Jediná dobrá fotka vás může stát život.“

Sám Tomaševič si na takovou hraniční situaci vzpomíná: „Přestože mě lidé obyčejně berou jako spojence, také se mi už stalo, že na mě jeden z povstalců mířil a křičel, že mě zabije, pokud to ještě jednou zmáčknu.“ Co se týče emocí, ty mu prý obvykle docházejí až později. „V té chvíli, kdy pracuji, se mě ty události nijak nedotýkají, mám zkrátka povinnost, dodat agentuře obrázky,“ konstatuje. „Skličující pocit a vzpomínky na to, co jsem zažil, si začnu uvědomovat až po delším čase.“

Chcete-li zahlédnout alespoň střípek světa, ve kterém žijeme, a jehož problémy se nás i přes velkou vzdálenost zásadně týkají, navštivte výstavu Válečný fotograf!

19.10.2012 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout