Hudbu Clauda Debussyho lze charakterizovat jako impresionistickou, přesto, že sám autor se tomuto označení vyhýbal. Své dílo popisoval jako hudbu osvobozenou od formulí hudební nauky. Nechával se ve své tvorbě prostě vést imaginací či chcete-li „impresí". Svou cestu k opeře si hledal dlouho. Velmi na něj zapůsobil skladatel Richard Wagner. Ale svému kolegovi řekl: „Nehodlám Wágnera napodobovat, mám o dramatické tvorbě jinou představu. Pro mě hudba začíná tam, kde slovo není schopné vyjádřit potřebné." V roce 1893 se Debussy setkal na jevišti s dramatem Pelleas a Melisanda od francouzsky píšícího belgického básníka a dramatika Maurice Maeterlincka. A tak začala jejich desetiletá spolupráce na této opeře.

Maeterlinckův pohádkový mýtus líčí dávnověký příběh o princi Golaudovi, který v lesích nalezl u studánky záhadnou dívku Melisandu a oženil se s ní. Melisandu však po příjezdu na hrad více přitahuje přítomnost Golaudova bratra Pellea. Golaud to tuší a snaží se nalézt „pravdu" zda se něco mezi jeho ženou a bratrem skutečně něco odehrává. A právě tak se i divák snaží poznat smysl této tajemné pohádky. Jednání jejích hrdinů je totiž obklopeno nevysvětleným tajemstvím a symboly vodního pramene, prstenu, světla a tmy, dlouhých vlasů, odbíjejících hodin či splašeného koně, které jsou nám všem důvěrně známé.

Opera Pelleas a Melisanda uváděná na jevišti Národního divadla je pojata minimalisticky a navazuje tak na první uvedení Maeterlinckovova dramatu, kdy herci hráli na prázdné scéně za tylovou oponou. Na scéně tak kromě herců naleznete jen sedm opon, které oddělují prostory, ve kterých jednotliví protagonisté hrají. Ti se tedy skrze plenty z řídkého pletiva vidí a komunikují spolu, zároveň se však téměř nedostanou do fyzického kontaktu. To diváka upozorňuje i na současnou dobu a téma komunikace mezi lidmi. Režie i výtvarné stránky nového nastudování inscenace se ujal umělecký šéf Opery ND Rocc. Při návrhu kostýmů spolupracoval Rocc s módním návrhářem Miroslavem Sabo. „Minimalistické scénické pojetí prostoru bude pro naši inscenaci specifické. Důležitou roli v něm bude hrát herecká akce podpořená světlem. Výtvarné řešení kostýmů vychází s nadsázkou řečeno z uniformních socrealistických předloh a kontextů. Univerzální, jednoduché a abstraktní výtvarno klade velký důraz na hudební stránku díla," představuje výtvarnou myšlenku inscenace Rocc.

Diváka tak neruší kulisy ani kostýmy a může si naplno vychutnávat krásnou hudbu, výkony zpěváků – herců a hru světel, která společně s lesklou podlahou a oponami vytváří tajemný, symbolický dojem z celého představení. Kdo je zvyklý na tradiční Verdiho či Wágnerovu operu a s Debussym žádné zkušenosti nemá, bude překvapen jednoduchostí někdy až monotónností hudebních motivů a melodií. Pokud se však jednotlivými tóny nechá vtáhnout do snu, který se na jevišti odehrává, nebude litovat.

2.10.2012 | Anna Pogranová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout