Jan Cina: Čím větší úkol, tím zábavnější může být jeho řešení

Jan Cina: Čím větší úkol, tím zábavnější může být jeho řešení

Honzu Cinu, mladého talentovaného herce a hudebníka, jsme vyzpovídali v Divadle Kalich, kde aktuálně exceluje v roli autistického génia Christophera ve hře Podivný případ se psem a vystupuje zde také v muzikálu Mauglí. Kromě divadelních her a muzikálů různých jevišť můžeme tento nadějný objev české herecké scény vidět i na televizních obrazovkách a na koncertních turné s kapelou Olats Otesoc. O tom, jak se s náročnou rolí Christophera popasoval, a také o jeho nejbližších plánech a snech se dočtete v následujícím rozhovoru.

hodnoceno 4x
Líbí? Pošlete to dál...

Jak jste se se svou postavou Christophera, matematického génia a autisty v jedné osobě,  ztotožnil? Kamarádil jste se s matematikou během studentských let?

Otázku mého ztotožnění bych nechal na divácích. Já mám Christophera zkrátka a jednoduše rád. A to moc.
Co se týče matematiky, tomu nerozumím vůbec, ale dokážu pochopit sílu nadchnutí se pro něco. Matematika mě fascinovala i přes to, že jsem měl čtyřky. Trápila mě, ale nevytvořil jsem si k ní díky naší skvělé matikářce odpor. Ta pochopila, že ze mě bude spíš herec než matematik, a tak mě nechala žít vlastním životem. V matice jsem byl skoro nejhorší, ale šťastný.

Setkal jste se už někdy předtím s problematikou autismu?

Moc ne. S naší kapelou Olats Otesoc jsme párkrát hráli na benefici pro autistické centrum a jejich přátele, ale to byla taková hurá akce, kde jsme s autisty tolik nepřišli do kontaktu.
Až při přípravě představení jsem se o autismus začal zajímat hlouběji a zjistil jsem, že já sám a mnoho lidí z mého okolí je často dost autistických. Respektive, že se tak chováme.

Hra je jedním z hitů současných světových jevišť. Inspiroval jste se i původním zpracováním?

Celkem záměrně ne. Zahlédl jsem něco na youtube, to mi stačilo. Chtěli jsme vytvořit náš specifický pohled na Christophera a celou hru, a to se myslím podařilo.
Velkou inspirací mi však byla kniha Marka Hadonna, mimochodem naprosto skvělá, která je předlohou divadelní hry. Christopherův vnitřní svět je tam popsán dokonale, do nejmenších detailů. 

Našel jste s hlavním hrdinou i nějaké styčné body, nebo pro Vás byla tato role spíše oblastí tabula rasa?

Myslím, že ano. V určité křehkosti. A v pravidlech, která jsou Christopherovi v kontaktu s okolním světem spíše překážkou, ale jeho světu dávají ten jediný a správný smysl. Myslím, že pravidla či nějaká mírná omezení nejsou nikdy na škodu. Samozřejmě pokud je vše dobrovolné a pozitivní. Člověku se tak nějak zaostří pohled a mysl.

Která scéna Vás baví nejvíce?

Těžko říct. Celé představení je pro všechny zúčastněné docela jízda. A pro mě a myslím, že i Hanku Vagnerovou nebo Elišku Křenkovou, které se alternují v roli Chistopherovy asistentky Siobahn, obzvlášť. Z jeviště slezeme dohromady maximálně na minutu.

Nejraději mám asi začátek představení, kdy se rozjíždí celé vyprávění. Jakmile vlezu na jeviště, do naší bíle kostky - tak totiž vypadá scéna - a prohlédnu si diváky, vyfotím si je, získám takový pocit bezpečí, jako když jste si někoho pozvali na návštěvu domů a jízda začíná.

Je nějaká pasáž, se kterou jste se musel vysloveně popasovat, dala Vám nejvíc zabrat?

Celá hra mi dala zabrat. Co se učení týče, tak těžký byl a stále je matematický vzorec, který se snažím chrlit na konci hry.

Nejtěžší je ale asi udržet celkový temporytmus představení. Situace do sebe často přecházejí bez jasně daného ukončení, takže je to čistě na naší energii. A když se to daří, je to velká radost.

Neobával jste se, že tato výjimečná herecká příležitost může být byť pro velice talentovaného, ale začínajícího mladého herce příliš velkým soustem?

Obával, ale obavy jsou k ničemu. Čím větší úkol, tím zábavnější může být jeho řešení.

Co Vám tato role dala a co vzala?

Myslím, že mi nic nevzala. Naopak. Dala mi možnost poznat autistický svět. S Hankou Vagnerovou jsme párkrát navštívili autistická centra a nahlédli do jejich světa. Taky jsme objevili metodu Son Rice program, která u nás zatím moc nejede, ale ve světě s ní dosahují neuvěřitelných výsledků. Velice jednoduše jde o to, že se nesnaží dostat autisty do našeho světa, ale dostat nás do jejich světa. Tato metoda je však časově a finančně náročná, a to zřejmě mnoho institucí zabývajících se autismem odrazuje.

Jste pověrčivý? Máte nějaké herecké rituály před vystoupením?

Celkem ano. Rituály mám své osobní, u každého představení trochu jiné. Ale můžu prozradit, že dost často se modlím k Divadelnímu bohu. Vypadá to tak, že si protahuju záda a při tom mluvím s podlahou. Na víc se mě neptejte…

Jaký je Váš herecký sen, který byste si rád splnil?

Zatím skoro každá nová herecká nabídka mi přijde jako sen. Takže jsem spokojen. Možná bych rád stvořil někdy něco autorského, ale to se teprve uvidí.

Kde se na Vás můžeme v nejbližších dnech těšit?

Samozřejmě v představení Podivný případ se psem, které hrajeme nejen v Divadle Kalich, ale jezdíme s ním na zájezdy po celé republice. V muzikálu Mauglí, který uvádí také Divadlo Kalich. Potom v A Studiu Rubín v představení Přirození, v MeetFactory v představení Milenec a v divadle Hybernia v muzikálu Přízrak Londýna.

Na jaře nás čeká pár koncertů s naší kapelou Olats Otesoc.

V létě se opět objevím na  Letních Shakespearovských slavnostech, a to jako Benvolio v Romeovi a Julii a jako Fenton ve Veselých Paničkách Windsorských.

A na podzim mě čeká zkoušení Šíleně smutné princezny ve Studiu Dva a měl bych se objevit i na televizních obrazovkách, a to v seriálu HBO Pustina a v seriálu ČT Já, Matonni.

Foto: Divadlo Kalich

|

Rozhovory

Přidat na Seznam.cz Mějte články z Informuji i na Seznamu

Prostor pro tvůj názor...

Komentovat může pouze přihlášený fanoušek...