Letošní ročník festivalu má příznačné téma: posouvání hranic a kladení otázky, co ještě za tanec považovat lze a co už nikoliv. V případě Animal Exitu se můžeme také ptát, jestli tanec jako takový „stačí“, jestli je pro publikum srozumitelný anebo zda se neobejde bez verbálního komentáře, který z domnělého chaosu dokáže vyčíst jasný sdělovací záměr.

Celý příběh se odehrává ve vyvýšené plexisklové krabici připomínající terárium či skleník o ploše pár metrů čtverečních, jejíž centrum tvoří živý strom. Diváci mohou volně přecházet okolo, sedět či stát a libovolně měnit úhel pohledu. Důležité je, že si mohou vybrat i ze dvou různých způsobů podívané – se sluchátky, do kterých téměř nepřetržitě mluví režisér Petr Boháč anebo bez nich. Je pravdou, že tak vznikají dvě úplně jiná představení!

„Porod je něco jako trauma,“ uvádí na počátku režisér. Divák je následně svědkem „tichého násilí“ dvou polonahých žen (Miřenka Čechová a Bára Látalová). O příčině jejich trhavých pohybů, plazení po zdech, evidentní vzájemné nevraživosti, touhy ovládat jedna druhou a nesnesitelného smutku se můžeme jen dohadovat. Jaký je jejich vztah? Pozorujeme matku s dcerou, nebo zápas osoby samé se sebou?

Animal Exitus je počin, který vás jako laika buď beze zbytku vtáhne a uchvátí, anebo budete jen bezmocně zívat a říkat si v duchu: „Cože? A kdy začnou konečně tančit?!“ Je fakt, že na to má vliv především uvedené rozhodnutí ohledně sluchátek. S nimi se má divák možnost trochu „chytit“, bez nich je představení chaotické, nečitelné, tekuté a bohužel i docela dost nudné.

Režisér se pokusil zpracovat zásadní ženské téma – porod a vše, co následuje. S básnickou obratností rozvinul dialektiku těla matky a cizího „roubu“, který je nejdříve její součástí ale poté, co je přiveden na svět, neexistuje již mezi nimi žádný vztah – bytosti nemají navzájem nic společného. „Není žádná identita.“ Ihned se vnucuje nepříjemná, ale ne zcela nesmyslná otázka, jak na to, proboha, tvůrce mužského pohlaví přišel, co o tom ví…? Nebylo by cestou z této křeče obsazení ženské čtenářky doprovodného eseje?

Velkou újmou Animal Exitu je, že se „tanec“ dostal zcela do područí mluveného slova – sám jako forma, zdá se mi, téměř nic nevypovídá. Stojí za to se ptát, zda tím trochu neupadá, zda nebyly hranice spíš úplně zrušeny než posunuty. Divák může po necelé hodině sledování snadno nabýt dojmu, že „nerozumí umění“ a tudíž vůbec neví, co má o uvedeném soudit.

Ano, Animal Exitus sice vyžaduje poučeného diváka, diváka otevřeného novým formám, vítajícího experiment, diváka, který se bude na představení do jisté míry sám podílet. Ale ptejme se spíš, zda není principiální neochota jít divákovi jako umělec „naproti“, poskytnout mu alespoň hrubé obrysy příběhu a sdělení, už poněkud přehnaný nárok na jeho vnímání…

https://vimeo.com/108022525

10.4.2015 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout