Velkoměsto i nejchudší vesnice, podle našich měřítek jakž takž civilizovaný západ i čím dál divočejší východ. „Cokoliv řeknete  o Rusku, je pravda,“ přiznává z uvítacího panelu redaktor Hospodářských novin Ondřej Soukup. A kdo ví, jak snadno popřít toto univerzální a celkem zjednodušující tvrzení – třeba právě návštěvou této unikátní výstavy, která může jedině potvrdit, že říci například „Rusko je zemí chladných hlav“ je holý nesmysl…

Abychom začali u zvučných jmen, podívejme se na snímky Dany Kyndrové, jediné vystavující ženy, pro kterou je Rusko magnetem, který ji stále přitahuje zpět. Zalíbilo se jí zejména prostředí pravoslavných klášterů, křížové pochody a poutě s množstvím věřících s pravoslavnými ikonami na krku. Na svých fotografiích dokázala zachytit vnitřní klid a odevzdání největší země světa, která podle některých interpretací prožívá renesanci pravoslaví – anebo jí vůbec neměla zapotřebí, protože v lidech nikdy nezaniklo? To se můžeme jenom domnívat a třeba nám v tomto hloubání pomůže pohled na partu svalnatých mužů, kteří se v mrazech otužují v řece, nepřehlédnutelné kříže kolem silných krků.

Úplně jiné téma jalo ke zpracování Karla Cudlína, jednoho z nejlepších tuzemských fotografů. Pozoroval milence na Volze nebo lásku v romantickém Vladivostoku a dokázal při své práci spojit něžnost s bičem nehostinné krajiny, které je těžké rozumět, spíš ji smířeně přijímat. Lásku a přátelství zachycoval i Jan Vermouzek – skotačící děvčata, návrat chlapů z hospody anebo novomanžele v Kaliningradu. Zcela jedinečný je pohled na vztahy u Jindřicha Štreita; vede nás přímo do domovů vesničanů a zprostředkovává jejich individuální prožitky. Slavné vítání muže se svou ženou na cestě k domovu, unavená vrásčitá žena před zrcadlem, spontánní tanec pod vymeteným nebem nebo roztomilé „nabalování“ místních dívek na kytaru – jedinečné, rozhodující okamžiky nejen pro jednu skvělou a oceněnou fotografii, ale pro celý život těchto lidí. Že je to intenzivně cítit, je jedině plus pro autora.

Od mezilidských vztahů se pomalu dostaneme zpět do přírody, která na lidskou nohu skoro úplně zapomněla; prostřednictvím objektivu Tomáše Rasla navštívíme zbytky baráků bývalého gulagu, které pozvolna zarůstají mechem a podíváme se i na majestátné pohoří Altaj. Do tvorby Martina Wágnera se sice člověk náhle vlomil, ale stále zůstáváme v srdci drsné přírody, která na něj nic nehledí. Navštívíme severní Ural, Transsibiřskou magistrálu, odkud lze málem dohlédnout na konec světa, starousedlíky a starověrce na řekách. Současně se podivíme, čím vším a jak bezpečně se může člověk takovou krajinou pohybovat.

Se zajímavým pojetím přichází také Josef Moucha, který vytvořil pozoruhodné iluze negativů; standardní formát fotografie s charakteristickou děrovanou obrubou. Těmito okny se díval do světa lidí žijících v Moskvě a Leningradu. Město pohltilo i Andreje Reisera; vyzdvihl jeho každodenní absurdní scény – slepce, který vede dav tmou, leningradského náměsíčníka, šplhajícího do výšin pouličního osvětlení, punkáče, čaroděje, prostitutku „Marylin“ s ikonou Lenina anebo úplně nejzdařilejší, hlavu svým příběhem matoucí fotografii s názvem „Napít se a zakousnout“. Snová atmosféra fotografií Lubomíra Kotka nás pro změnu vede přímo do fronty na Leninovo mauzoleum nebo do autobusu plného unavených lidí.

Viděno devíti, sepsáno osudem Ruska posledních 25 let a lidmi, kteří jej milují jako svou vlast, anebo nenávidí, přestože zde musí žít. Rozhodně ale nejsou lhostejní, studení…

3.4.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout