Jan Švankmajer: Obsese komplexního umělce

Jan Švankmajer: Obsese komplexního umělce

„Poezie je jen jedna, lhostejno, jakými prostředky se jí zmocníme,“ říká ke své nové výstavě výtvarník, loutkář, filmový režisér, scenárista a „volný tvůrce“ - světoznámý Jan Švankmajer. V Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí bude až do 3. února instalováno jeho dílo, možné charakterizovat jako surrealistické.

hodnoceno 5x
Líbí? Pošlete to dál...

Přestože pro někoho je to již antikvární etapa, Švankmajerova výstava nese vývojový aspekt – je příležitostí k aktualizaci tohoto směru. Titul výstavy, která sama je uměleckým dílem, je Možnosti dialogu/Mezi filmem a volnou tvorbou a představuje univerzálnost autorova uměleckého výrazu, zejména pak dialog jako jeho zásadní tvůrčí princip, který naplňoval také v souvislosti se svou ženou Evou Švankmajerovou.

„Koncepcí mojí výstavy je v podstatě komplex filmu a volné tvorby, neboli přechod do filmu a zpět,“ osvětluje Švankmajer. „Galerijní prostor je hodně členitý s menšími místnostmi, celkem šestnácti, kde jsou instalovány různé přírodopisné objekty, grafiky, scény filmů, koláže či frotáže a k tomu se promítá film, ke kterému se tato volná tvorba váže, ze kterého vychází. “ Celkem může návštěvník zhlédnout 5 krátkých animovaných filmů (např. nejznámější Možnosti dialogu) a všechny dosud natočené celovečerní filmy (Něco z Alenky, Otesánek, Spiklenci slasti, Šílení, Lekce Faust či nejnovější Přežít svůj život), které se promítají v celé své délce a člověk se může rozhodnout, zda se na ně podívá až do konce, anebo si vybere jen určitý úsek. Lze zde najít i dokumentaci k jednotlivým filmům, například filmy o filmu, ukázky ze scénářů, pracovní deníky, kritiky nebo plakáty. „Není to moc klidný prostor, nic není totiž prezentováno jako samostatný artefakt, nýbrž jako celek, vytvářený cyklicky - výstava může proto působit poněkud nahuštěně,“ dodává.

Švankmajerova fascinace renesancí, alchymií a Arcimboldem je patrná už od samého počátku výstavy; „Arcimboldo na tisíc způsobů“ je prezentován skulpturami ze šišek, hub a mušlí, stejně jako jeho dekadentní „konec“ – tvář na obraze složená z ovoce hnije, plesniví, olézají ji červy a různé nemoci. „Ve své tvorbě, podobně jako staří alchymisté, neustále destiluji vodu svých zážitků z dětství, svých obsesí, idiosynkrazií, úzkostí, aby tak vznikla „těžká voda“ poznání, nezbytná pro transmutaci člověka,“ komentuje tvůrce svou vlastní „Kunstkameru“, představující Švankmajera především jako sběratele.

Po pár krocích se návštěvník ocitá v „doupěti vykrádače přírodopisných kabinetů“; obludky složené z různých částí zvířat a rostlin, kostí záhadného původů, hlíny, tykví a minerálů rozesmějí i děsí zároveň, stejně jako na stěnách visící pseudovědecké ilustrace fantastické fauny. Některé z objektů vznikaly přímým působením minerálních pramenů v Karlových Varech a dělají až fosilní dojem. Podstatná část výstavy je věnována také loutkám – „golemům chránícím před pogromy reality“ – a tzv. mediumním (automatickým) kresbám, které připomínají tvorbu přírodních národů.

Dalším výrazovým postupem, který lze na výstavě spatřit, je tvorba taktilních objektů, které unikátně experimentují s vnímáním uměleckých děl prostřednictvím hmatu, na úkor zraku často opomíjeného smyslu. Koncepce „gestického sochařství“, při kterém je do plastického materiálu (např. hlíny) otiskováno okamžité gesto autora, činí výstavu interaktivní a vytváří tak dialog mezi umělcem a návštěvníkem, který svýma rukama „čte“ taktilní báseň. V této části výstavy je příchozí také konfrontován s jedním ze Švankmajerových obsedantních témat – erotismem – jednak prostřednictvím promítaného filmu Spiklenci slasti a také pozoruhodným masturbačním strojem, který tvoří centrum místnosti.

„Použije bez váhání mimouměleckou techniku a výsledek je vždy působivý, protože původní – autentický, jiné slovo mě nenapadá: Jsou tam jeho obsese, jeho sny, jeho dětství, emocionalita, afektivita. Prostě je to autor, který ručí za své dílo vlastní duší, i kdyby měla být černá,“ komentuje výstavu surrealista František Dryje.

U příležitosti této výstavy vychází i první velká systematicky zpracovaná monografie Jana Švankmajera, mapující a komentující umělcovy životní a vývojové etapy, která není přímo katalogem k výstavě, ale můžeme ji tak chápat. Jejími autory jsou sám Švankmajer, dále František Dryje (studie o vztazích a vztahu k surrealismu), kunsthistorik Ivo Purš (rozebírá pojmy Kunstkamera, manýrismus) a francouzský básník a esejista Bertrand Schmitt, který ji doplnil o eseje věnující se ranému divadelnictví výtvarníka.

A na čem Jan Švankmajer momentálně pracuje? „Píšu scénář k novému filmu Hmyz, který vychází z povídky, již jsem napsal roku 1970,“ říká. Totalitní systém neumožnil autorovi natočit film už tenkrát, když byl, jak říká, v plné síle, a proto jej bude tvořit teď na stará kolena. „A nemusím se už dál trápit,“ dodává s úsměvem. Příběh se inspiruje knihou bratří Čapků Ze života hmyzu; vypráví o ochotnících, kteří na vesnici nacvičují tuto hru a jejich osudy se začnou prolínat s osudy postav, které ztvárňují. „Bude to spíš Kafka než Čapkové,“ říká tajuplně.

Tereza Pavelcová

| G+
100%

Prostor pro tvůj názor...

Komentovat může pouze přihlášený fanoušek...