Galerie Rudolfinum si pro letošní jaro připravila další ze série fotografických výstav. Od 22. března do 3. června 2012 si návštěvníci mohou ve výstavních síních Rudolfína prohlédnout sérii fotografií Doly a hutě manželů Bernda a Hilly Becherových a 18 velkoformátových fotografií íránské umělkyně Shirany Shahbazi s názvem Takže znovu.

A co si návštěvníci těchto dvou výstav mohou odnést? Co jim dají fotky, které své poselství nekřičí, nevnucují na první pohled, ale nutí člověka zamyslet se? To jsem se rozhodla zjistit návštěvou Rudolfína i já.

Bernd (1931 – 2007) a Hilla (1934) Becherovi jsou mezinárodně uznávaní umělečtí fotografové, kteří si dali za cíl zachytit objektivem fotoaparátu industriální krajinu a vytvořit tak ucelený soubor snímků zachycujících objekty, které byly doposud fotografy opomíjeny. Manželé Becherovi jsou díky tomu považováni za průkopníky konceptuální fotografie. Düsseldorfská fotografická škola, kterou založili, ovlivňuje dodnes fotografy po celém světě. Absolventi této školy a pokračovatelé díla a odkazu manželů Becherových se těší celosvětovému uznání a úspěchu.

Tvorba Becherových je odlišná od podoby umělecké fotografie, se kterou jsem se až doposud setkala. Návštěvník jako já tak vchází do prostor velké síně  galerie s neurčitým očekáváním, co mu dá pohled na fotografie průmyslových staveb. Ale postupně začíná chápat, o co manželům Becherovým šlo. Becherovi totiž toto nepříliš vzhledné dědictví dokázali zachytit tak, že se na ně člověk může podívat úplně novým pohledem. Co ve mně teda tyto stavby, zachycené v černobílých fotografiích vzbuzují? Nějak mě donutí zamyslet se nad tím, zda lidstvo opravdu ke svému vývoji, a nemám teď na mysli vývoj průmyslový, potřebovalo obrovské kolosy ze železa, které nejen po sobě ale i po své činnosti zanechaly hlubokou tržnou ránu v přírodě. Z fotografií cítím převahu člověka nad přírodou a demonstraci této moci. „Kde bychom bez nich dnes byly!“ Slyším z úst ostatních návštěvníků. To je pravda, kde bychom byly? Možná, nebo respektive určitě, bychom nebyli tak technicky vyspělí, ale třeba bychom si více vážili přírody a jejích zdrojů. To neříkám jako zanícený environmentalista, jen mě to napadá při pohledu na fotografii obrovské železné budovy tyčící se nad hroby.

V malé síni Rudolfína je připravena expozice prezentující výběr z díla mladé iránské umělkyně. Shirana Shahbazi (1974) se narodila v íránském Teheránu. Nyní žije ve švýcerském Curychu. Její tvorba je ovlivněna i proslulou düsseldorfskou školou, kterou založili výše zmínění manželé Becherovi. Po černobílém pesimismu, který na mě dýchl z černobílých fotografií dolů a hutí, se člověk najednou dostává do světa křiklavých barev a geometrických tvarů. Shahbazi miluje geometrii a struktury. O tom svědčí, pro mě asi nejzajímavější spojení fotografie skály, jako nepravidelné struktury stvořené přírodou a vedle ní umístěné fotografie geometrických obrazců, jako symetrie vytvořené člověkem.

Co si tedy jako návštěvník odnáším po shlédnutí těchto dvou výstav? Vracím se k otázkám na začátku tohoto článku a přemýšlím. A to je vždy dobře, když nás něco donutí zamyslet se, donutí nás hledat. Teprve pak nás totiž může odměnit radostí z nalezení nového smyslu. Odcházím z galerie a mám chuť tvořit, dívat se na svět skrze barvy na konci štětce či objektiv fotoaparátu. Hledat i v ošklivých věcech krásu.

23.4.2012 | Anna Pogranová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout