Robertě bude třicet, ale neví, jakým směrem pohnout se svým životem. Není nespokojená nebo nešťastná. Její život je poklidný, ale daleko od rodiny a bez náznaku vážného vztahu. Svou práci má celkem ráda a zároveň se vždycky večer těší domů, až si uvaří nějakou lahůdku.

Tento koníček udržuje už od vysoké školy. Dokáže vařením strávit hodiny, zvládne s nadšením rozebrat do všech detailů proces karamelizování cibulky, přípravu kvásku nebo představit, jak vznikl recept na špagety puttanesca.

"Snědla bych celej svět!" řekla jednou holka na semináři filozofie a ostatní spolužáci se po sobě podívali. Ale podle mě neměla velkou chuť k jídlu, podle mě měla velké srdce. 

Zvrat přinese do jejího života nová spolupracovnice Stevie. Obě mají pocit, že našly svou spřízněnou duši, sestěhují se a tráví spolu veškerý čas. Jednoho dne je napadne, že by svou vášeň pro jídlo mohly sdílet i s ostatními.

Založí tedy Tajný spolek hladových žen. Jejich schůzky se konají pokaždé na jiném místě a s obměněnou tematikou týkající se všeho, volby místa, oblečení a samozřejmě i jídel. Od určité doby také získají setkání nový rozměr – pocit vzrušení. Původně se hostiny konaly třeba v pronajaté restauraci, ale po čase dojde i na vloupání do jiných prostor.

Vlastně je to něco jako klub vaření. Ale není to jen o jídle. Je to i o tom, jaké místo zabíráme v prostoru. V různých prostorech. A jak toho prostoru zabrat víc.  

S třemi sty stránkami sice Tajný spolek hladových žen úplně nespadá do kategorie knižních jednohubek, ale i tak se dá spořádat jedním dechem. Jeho kouzlo spočívá v zajímavém nápadu. Středobodem je tajemný spolek plný roztodivných žen, které mají na první pohled společného jen málo, především co se jejich povah týče. Na ten druhý je ale jasné, že prožívají stejné problémy, jaké mají i ostatní smrtelníci. Tím se pro čtenáře stávají blízkými, je jednoduché si k nim vytvořit vztah, fandit jim a vciťovat se do jejich situace.

Potíž je ale v tom, že je každá z žen ve spolku popsána dost nárazovým způsobem. Celý příběh vypráví Roberta, z jejíž hlavy původně nápad vzešel. Osudy ostatních jsou tak částečně odsunuty na druhou kolej a čtenář se v jejich životech může místy ztrácet.

Nápad založit spolek byl zvláštní; dal tvar něčemu osobnímu a hned od zárodku závažnému. Jídlo a láska byly v mém životě odjakživa neoddělitelně propojeny. 

Autorka Lara Williamsová vsadila také na retrospektivní pasáže z dob, kdy byla Roberta na vysoké škole, což příběhu dodává jistou dynamiku. Situace, do kterých se Roberta v průběhu studia dostává, jsou podány s notnou dávkou citu, mají spád, a především díky nim je možné si vypravěčku zamilovat. Ovšem tyto linie vracející se v čase jsou v některých částech poměrně matoucí a není hned na začátku jasné, že jde o vzpomínku.

Za vyzdvihnutí rozhodně stojí nosná myšlenka spojenectví žen, které si dovolí vždy jednou za čas být samy sebou se vším všudy bez ohledu na soudy ostatních. A to prostřednictvím jídla, kterého se velká část něžného pohlaví obává kvůli své váze. Členky spolku ale konvenční pravidla ignorují a jejich setkávání je vždy přesune do jiného světa, v němž se cítí dobře.

Tajný spolek hladových žen je inteligentní počin o opouštění, vývoji a odpouštění. O koloběhu života, ze kterého se nedá vymanit, ale jenž dá se zpříjemnit, a to nejen jídlem, ale i dobrodružstvími, která nás vedou za hranice našich možností.

Foto: Kniha Zlín

10.2.2020 | Anežka Gavendová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout