Hlavní postavou je třicetiletá Alena, která se na své narozeniny 17. listopadu vydává s průvodcovským bílým králíčkem na víceméně nedobrovolnou „procházku“ vybranými dějinnými událostmi, které potkaly Českou republiku za její svobodný život. Divák je vhozen přímo do zákulisí pověstného balkonu Melantrich se všemi účastníky památných revolučních chvil. Pak proplouvá prvními návštěvami západu, výjezdem k moři i bolestným rozvodem Česka a Slovenska, skvěle ilustrovaném na vztahu dvou lidí. A samozřejmě od začátku nechybí ani trojice prezidentů, k nimž se po čase přidá i premiér Babiš, nebo třeba třináctiletý budoucí mluvčí Jiří Ovčáček. To všechno sleduje i Kryl či Michal David.

O absurdní situace a setkání na scéně nouze rozhodně nebyla a jak je z děje patrné, šlo o pěkně rozjetý kolotoč různorodých obrazů, přesně jako z Alenky v říši politických divů. Opravdu se ale  trefuje do současné politické scény tak, jak by si zasloužila? Spousta vtipů je takzvaně na jednou použití, není v nich žádný hlubší smysl, jsou ploché a zapříčiňují to, že hru stačí vidět opravdu jen jednou. Napoprvé samozřejmě fungují, ale třikrát omílané Klausovské uzmutí pera nutné není. A do ostatních politiků se dá také strefovat z mnoha závažnějších důvodů, než je třeba špatná čeština.

Zdeněk Lambor jako Václav Havel, Foto: Marek Malůšek

Autor scénáře Michálek uvedl, že příprava trvala na rozdíl od předchozího Ovčáčka, který mu zabral tři dny, asi rok. A na výsledku je to znát. Nečiší z něj taková energie, touha sdělit své rozjitřené pocity. Z původních sto padesáti stran se sice stalo zhruba osmdesát, ale i přes to představení postrádá rychlost a některé scény, zvlášť třeba taneční čísla, se zdají být navíc a sedlo by jim jiné než muzikálové zpracování. Chvílemi je cítit jen bezvýchodnost. Proč jsme podle některých figur „v háji“? A nemyslíme si to částečně všichni už teď? Publikum nedostává odpovědi, ale ani nové otázky.

Za vyzdvihnutí nesporně stojí herecké výkony. Zdeňka Lambora jako ráčkujícího Václava Havla s pověstným „véčkem“ nezapomenete. Stejně tak Zdeňka Julinu opět jako Andreje Babiše v naprostých prapočátcích jeho politické kariéry. Neopomenutelný je také Miloš Zeman v podání Rostislava Marka, při jehož pasážích publikum propukalo v záchvaty smíchu, a to speciálně při obrazech s Václavem Klausem ztvárněným mužem tisíce tváří, Pavlem Vackem.

Oproti Ovčáčkovi jde o větší scénu, více herců, postav i kostýmů. Větší ale automaticky v tomto případě neznamená lepší. Ve finále nezanechává představení hlubší dojem, jen příjemné nostalgické vzpomínání na absurdnosti jedné doby. To sice nemusí být na škodu a někomu nepochybně stačí, ale potenciál mělo téma větší. I přes zmiňovanou kritiku ale obsahuje počin Jednou budem dál pár silných momentů, příkladem za všechny může být až tíživě svíravé pojetí amnestie vyhlášené Václavem Klausem. A právě pro takové chvíle stojí za to novou hru Městského divadla Zlín vidět. Je svého druhu ojedinělá a kéž by u nás satirických počinů přibývalo, klidně i z pera příště snad o něco lepšího Michálka.

Foto: Marek Malůšek

19.11.2019 | Anežka Gavendová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout