ROZHOVOR: Úcta k odkazu Michala Tučného příjemně svazuje, říká Jindra Polák ze skupiny Jelen

ROZHOVOR: Úcta k odkazu Michala Tučného příjemně svazuje, říká Jindra Polák ze skupiny Jelen 

Po úspěchu dvou autorských desek připravila skupina Jelen Půlnoční vlak Michala Tučného. Album, na kterém formace kolem Jindry Poláka s úctou vzpomíná na ikonického hudebníka a předává jeho tvorbu dalším generacím.

S frontmanem pražské kapely se potkáváme v dejvickém sídle vydavatelství Universal Music. Probíráme jeho neutuchající lásku ke grafice, ale i americké country. Dnešní vydání desky na počest Michala Tučného je pro něj očividně srdeční záležitostí. Díky jeho rodině poznal v legendárním muzikantovi i jako skvělého chlapa a milujícího otce. Tíhu odpovědnosti za coververze slavných Tučného písní jako by ani nevnímal. O Půlnočním vlaku mluví s upřímnou radostí a těší se, až ho předvede divákům pěkně zblízka na letních festivalech a na podzim v klubech.

V jednom rozhovoru jste řekl, že máte za sebou s Jelenem dvě řadové desky a do třetice bude něco opravdu speciálního. A nakonec přicházíte s poctou Michalovi Tučnému. Z koncertní šňůry s jeho dcerou Míšou Tučnou je tak album. Jak k tomu došlo?

Není to úplně klasické řadové album. Je to speciál, který nás napadl právě po loňském turné. Mělo skvělý ohlas od fanoušků, atmosféra byla super a my si to ohromně užili. Hráli jsme písničky Michala Tučného, s Míšou si to sedlo a po posledním vyprodaném Foru Karlín jsem seděli v šatně a došlo nám, že to vlastně končí. Přišlo nám to líto. Bavili jsme se o tom, zda a jak na to navázat. Míša byla pro a my jsme už v té době měli rozdělané demonahrávky k několika věcem.

No a když začaly chodit maily od fanoušků, že by se jim líbilo album jen s písničkami Michala Tučného, nebylo co řešit. K albu Půlnoční vlak Michala Tučného pojedeme na podzim další tour, tentokrát v menších klubech, protože jsme chtěli vzít jeho písničky co nejblíž k lidem.

Setkáváte se na koncertech s tím, že by fanoušci považovali Tučného písně za vaše?

Spíš nás překvapilo, že spoustu těch písniček už mladá generace nezná. Mysleli jsme, že vylezeme na pódium, začneme hrát a lidi se chytnou, ale někdy to tak nebylo. Kolem pětadvacítky to znají jen tací, kteří se aktivně věnují muzice nebo je ke country a Tučnému přivedli rodiče.

My s klukama to známe od malička. Můj táta miloval country a měl mezi LP nahrávkami hodně Tučného.  A tak je tu možná šance, že bychom mohli představit ty skladby nové generaci, která je ještě nezná. Připomenout lidem, že tu Michal Tučný byl a že pro to období nesvobody znamenal hodně. On sem dostal písničky z Ameriky. Johnnyho Cashe, Waylona Jenningse, Hanka Williamse, Willieho Nelsona. To byla velká věc.

Jak byla důležitá komunikace s rodinou Michala Tučného?

Teď to bude zhruba rok, co jsme se dozvěděli od Kateřiny Marie Tiché (stálý host Jelenů na koncertech – pozn. red.), že měla zpívat na koncertě na počest Michala Tučného v Lucerně, který nakonec zrušili. Bavili jsme se o tom a vzpomínali, že první opravdu velký festival, na který nás kdysi jako úplně neznámou kapelu pozvali, byla právě Stodola Michala Tučného.

V té době jsme také poznali Míšu Tučnou. A jelikož nám přišlo líto, že koncert nebude, připomněli jsme Michala aspoň na turné. Ale chtěli jsme to mít posvěcené od rodiny, dát tomu nějakou nadstavbu a udělat to pořádně. Zavolali jsme Míše a ta souhlasila, že do toho půjde s námi. Nikdy to nemělo být jenom pár coverů, ale právě pocta odkazu, který tu Michal Tučný zanechal. Díky tomu teď Michala neznáme jen jako legendárního muzikanta, ale i jako normálního chlapa, tátu od rodiny.

Jak bylo těžké udělat výběr z toho ohromného množství Tučného hitů?

Hodně jsme o tom přemýšleli a došli jsme k tomu, že nebudeme vůbec řešit, jak je ta písnička známá. A zvolili jsme písničky, které jsou blízké nám a tomu, co děláme. Aby nám seděly, dokázali jsme je zahrát po svém, a přitom zachovat to dobré. Rozhodně jsme nechtěli dělat verze, které nikdo nepozná. To, díky čemu je ta skladba hitem, tam muselo zůstat.

Když jsem pak pracoval na obalu desky a vypisoval tam autory, tak mi došlo, že jsme stejně vybrali nejvíc písniček z éry spolupráce se Zdeňkem Rytířem, s Tučňáky. To bylo hodně plodné období. Michal byl megahvězda na několikrát. S kapelou Greenhorns, potom s Fešákama a nakonec se svými vysněnými Tučňáky. Zdeněk Rytíř se stal Michalovým dvorním textařem a tam zřejmě vznikly ty největší hity.

Znovu jste se podílel i na přípravě grafické podoby desky. Jak se formoval její vizuál?

Díky kontaktu s Michalovou rodinou – Míšou, Martou a Gábinou – jsme se dostali k jeho osobním věcem. Na turné jsme také zkoušeli v hasičárně v Hošticích, kde on zkoušel s kapelou Tučňáci, a měli jsme tam třeba jeho banjo, americkou vlajku podepsanou hvězdami country muziky. Později jsme viděli i jeho deníky. Ty byly nejdřív klasickým denním záznamem událostí, ale pak si psal i hodnocení publika, kde bylo dobré jídlo, kde se rozbilo auto apod. Tam jsme viděli, že i když se změnila doba, problémy na tour zůstávají stejné.

No a v neposlední řadě jsme dostali do rukou obraz, který můžete vidět na obalu desky. Nakreslila ho paní Čermáková, maminka herce Hynka Čermáka, kdysi jako dárek. Obě rodiny se přátelily spoustu let. Ten obraz má krásnou lidovou atmosféru. Je tam zachycena rodina toho velkého chlapa a jeho třech osudových žen. A uvnitř jsem se snažil přiblížit lidem co nejvíc ze zmiňovaných Michalových artefaktů. Aby ho viděli jako normálního, fajn člověka.

Půlnoční vlak Michala Tučného (2019)

A mezi těmi artefakty byla i demonahrávka s písní Nashville, která nikdy oficiálně nevyšla na žádné desce. Vy jste k ní doplnil text a na albu má svou premiéru. Jaká to byla výzva připsat několik řádků vedle takových legend jako jsou Zdeněk Rytíř a Michal Tučný?

My jsme dostali k dispozici asi dvě krabice kazet s věcmi, které Michal poslouchal a kam si zaznamenával studijní nahrávky. A mezi demonahrávkami známých, profláknutých písniček byl i fragment skladby Nashville, přesněji první sloka a refrén. A nám se to hrozně líbilo, speciálně ten refrén. "Nashville, každý prkno toho pódia nám říká, že tu včera Johnny Cash byl." No a tak jsme si říkali, že píseň oživíme a pustíme ji fanouškům.

Trochu jsem váhal při tom, zda mám dopsat zbytek textu, ale pomohla mi Michalova žena Marta, která mi řekla: „Normálně to udělejte, běžte do toho, Michal si taky vždycky dělal věci po svém. Určitě by mu to nevadilo.“ Téma písničky je mi blízké a když jsem to měl od Marty posvěcené, šlo to samo. Mít možnost dokončit píseň takových dvou velikánů jako je Michal a Zdeněk Rytíř, je obrovská čest. Ta úcta k Michalovu odkazu příjemně svazuje.

Michal Tučný mnohokrát vyslovil přání, aby jeho písničky měly moderní háv. Myslíte, že se to s Půlnočním vlakem povedlo?

Doufám, že ano. Holky (Míša s Martou – pozn. red.) mi říkaly, že Michal měl hrozně nerad to škatulkování do country žánru. Snažil se vždycky o přesah jako jeho velký vzor Willie Nelson, který má v repertoáru reggae, jazz a další. Teď nedávno například vydával desku písní Franka Sinatry. Michal byl hlavně velký umělec se specifickým hlasem. A vadilo mu, když se to všechno schovávalo jen pod nálepkou country. Jeho snem bylo postavit si kapelu mladých muzikantů a Marta nám říkala, že má pocit, že se mu to alespoň naším prostřednictvím po smrti splnilo.

Je nějaký český umělec, který by skrze svůj alternativnější žánr oslovoval širší publikum jako právě Michal Tučný?

Velká nadžánrová hvězda? Nevím, nedokážu říct. Doba se změnila a myslím, že takový druh hvězd tady vlastně být nemůže. Máme tu Karla Gotta a další umělce, kteří jsou výjimeční, ale ti se dostali na výslunní v jiném čase a dokázali se na něm udržet.

Jindrovi Polákovi nevadí Jelen ve škatulce?

My to asi v kapele tolik neřešíme, ale samozřejmě se nás lidi i novináři od začátku ptali: co hrajete? Škatulkování nemáme rádi, ale takzvaná roots music nám přišla asi nejbližší tomu, co my jsme. Je to sice nečeské označení, ale znamená, že se vracíme ke kořenům populární hudby. Ty nás zajímají a ty máme v kapele společné.

Američané například country docela úspěšně zmodernizovali pro současné posluchače. Dokážou něco podobného i české formace? Aby miléniál mohl "bez studu" říct: Mám rád country?

Pro mě je country jen další druh muziky. Buď ta hudba se mnou něco dělá nebo ne. Ale to jsme zpátky u toho škatulkování. Já osobně poslouchám všechno. Folk, country, blues, rock ale i heavy metal. Když někdo řekne nějakému žánru ne, tak je to o předsudku toho konkrétního člověka. Na tom našem úzkém poli jsou úspěšní Mumford & Sons, The Lumineers, Of Monsters and Man.

To alternativně country-folkové moře mě baví odjakživa. I v Čechách začínají lidi vnímat, že akustická muzika není nic pejorativního. Když je tam banjo, tak to zkrátka nemusí být divné. Mě třeba osobně hodně baví kanadská a americká alternativní scéna.

Oslovila vás třeba nějaká elektronická muzika?

Já jsem vyrůstal na písničkách, krátkých příbězích s jasnou formou. Obdivuji, co dokáží lidé na taneční scéně vytvořit, i když mě osobně ta hudba moc neoslovuje.

Nedávají současní umělci větší důraz na muziku a menší na texty? Nešetří se na nich?

To se nedá takhle říct, vždycky je to o osobním vkusu. Někdo má rád abstraktní věci, někdo příběhy. Když já jsem začal psát muziku s inspirací americké a anglosaské tvorby, tak jsem měl tendenci psát v angličtině. Nějakou dobu jsem to dělal, ale pak mi došlo, jak moc češtinu miluji. Baví mě si s tím jazykem hrát. Je to výzva. Musí to dávat smysl, musíte se trefit do frázování. Jsem na sebe přísný. Chci, aby to všechno sedělo a já mohl být na konci spokojený. Je to těžké, každý má cit jinde

Nehrozí, že by se psaly texty pro hloupější publikum?

To si žádný autor neřekne, že by psal pro hloupější lidi. Kdo by si něco takového myslel, nezaslouží si pro ně tvořit. Každý se snaží v rámci možností napsat ten nejlepší text jaký umí. A ve chvíli, kdy si to publikum najde, tam nějaká kvalita je a fanoušky oslovuje. Kapela se může posunout do nějaké fáze, kdy už člověku nesedí. To se stát může. Lidem se mohou líbit starší věci, protože dozráli do věku, ve kterém ty písničky kapela psala. A následně z těch textů vyroste.

Jako mladší jsem poslouchal hlavně hard rock a pak jsem se dostal k Johnnymu Cashovi. Hrál na kytaru, něco do toho říkal a na mě to celé došlo. Jak je to doopravdy, jak si ten obsah odžil.

Vzniká kromě věcí na Půlnoční vlak i materiál pro další autorskou desku?

Jasně, rozhodně nechceme být kapela s coververzemi, naše tvorba je pro nás zásadní. I na podzimním turné budeme hrát hlavně naše písničky, které doplníme blokem Michalových písní z nové desky. A nové skladby vznikají průběžně. Posíláme si nápady, na zvukovkách a po hotelích si je přehrajeme, protože jsme všichni stále v jednom kole rozlítaní po republice. Chceme mít z čeho vybírat, ale pokud to půjde stejným tempem, nová autorská deska by mohla vyjít už příští rok.

Ochutnávka na podzim by nebyla?

Uvidíme. Teď jsme dali všechny síly Půlnočnímu vlaku. Přes léto máme asi šedesát festivalů, na podzim vyrážíme na turné k albu a dál uvidíme. Jestli v mezičase vznikne během koncertování písnička, o které si řekneme, že je skutečně dobrá, tak ji třeba vypustíme do dvěta.

Stanovujete si v tom kapelním životě nějaké mety? Jelen se dostal poměrně brzy do povědomí fanoušků. Na co chcete dosáhnout?

Měli jsme obrovské štěstí. Od začátku se nám dařily věci, které bychom si ani nevymysleli. Divokej Bill nás vzal jako předkapelu, když o nás ještě nikdo ani neslyšel. Získali jsme díky tomu spoustu fanoušků, pak přišla nominace na objev roku na Slavíkovi, povedl se duet s Janou Kirschner, dostali jsme anděla, napřed za objev roku a potom za kapelu roku.

Ale nikdy jsme si neříkali vyprodáme tuhle halu a vyhrajeme tuhle cenu. To ne. Vždycky jsme hlavně chtěli hrát naší muziku pro co nejvíc lidí. Po skoro každém koncertě se vídáme s lidmi, chodíme se podepisovat. Ta zpětná vazba od fanoušků, když je oslovíme, je pro mě ta vůbec nejvyšší meta.

Takže nesníte o refrénech podobných Nashvillu, že by budoucí generace zpívali o místech, kde včera Jelen byl?

(smích) Takhle jsem o tom nepřemýšlel.

Máte v tom frmolu čas i na knihy, divadlo, filmy?

V divadle jsem nebyl strašně dlouho. Ale jsem velký čtenář a filmy jsem vždycky miloval. Mám na to ale méně času. Beru si tak do dodávky počítač a koukám se při cestě. A do kina chodím především na pohádky s devítiletou dcerou. Teď si ale vzpomínám, že mě zaujal snímek Blaze (2018). Napsal a zrežíroval ho Ethan Hawke, kterého mám hrozně rád. S ním se zase vracíme k muzice.

Je to reálný příběh o hudebníkovi právě v době Willieho Nelsona, který zůstal známý jen ve vlastní komunitě muzikantů. Byl komplikovanou, rozpolcenou osobností a neměl úplně pohádkový konec. A hrozně rád se napil.

A knížky?

Tam je rozpětí velké. Od beletrie po komiksy, díky mojí lásce ke grafice. Teď jsem četl Juvala Noacha Harariho a jeho Sapiens a Homo Deus. Ta první je o vzniku lidstva až po současnost, úžasně zasazené do souvislostí. Mně to dalo víc než celé studium o nějakém uspořádání dějin a sociálních vědách. Harari je zároveň nad věci, nic nekategorizuje. A zas trochu od muziky - moje srdcová záležitost byla kapela Kiss, a teď jsem četl životopisné knížky Paula Stanleyho.

Tak třeba bude Jelen někdy předskakovat Kissákům.

No to by se mi strašně líbilo. Ti mně změnili život nadvakrát. Mezi deskami Kiss jsem objevil písničku Tonight You Belong to Me. Já jsem do té doby nic podobného neslyšel a běhal mi mráz po zádech. Říkal jsem si: Nevím, co to je, ale to chci dělat. Zahodil jsem trombón a koupil jsem si elektrickou kytaru.

A podruhé, s Jindrou už pod vlivem rocku a rokenrolu, vydali svoje unplugged album. Rockové písničky zahrané na akustické nástroje a najednou to mělo úplně jiný tlak. Hrozně mě to bavilo, a to je vlastně i to, co s Jelenem děláme. Našláplou muziku na akustické nástroje, ale s rockovou energií.

Foto: archiv skupiny Jelen

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Umělci:

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!