Guillaume Musso patří k nejoblíbenějším francouzským prozaikům současnosti. Ani dnes tento čtyřicátník nepřestává překvapovat neobvyklým úspěchem jak u čtenářů, tak i u kritiků, i když tomu tak nebývalo vždy. Na rozdíl od novějších počinů byla Mussoova raná tvorba kritiky přijata spíše rozporuplně.

Román Byt v Paříži (Un appartement à Paris, 2017) vypráví příběh dvou rozdílných postav: Gasparda Coutancese, mizantropického francouzsko-amerického dramatika, který přijíždí do města světel, aby zde napsal novou divadelní hru, a Madeline Greenové, britské policistky, jež donedávna pracovala na oddělení odložených případů newyorské policie.

Náhoda – či spíš drobná administrativní chyba – svede obě postavy dohromady, když si omylem pronajmou stejný pařížský byt. Ten shodou okolností patřil zesnulému umělci Seanu Lorenzovi. Ačkoli jsou Madeline a Gaspard povahové protipóly, nakonec se spřátelí při objasňování záhad ze života kdysi přeslavného výtvarníka.

Protiklady se (ne)přitahují

Právě rozdílné postavy jsou hlavní předností příběhu. Zatímco Gaspard se jeví jako sarkastický, nevrlý a nemoderní umělec pohrdající veškerou civilizací a lidskou společností, Madeline je citlivá a empatická duše toužící po vlastním dítěti. Odlišné charaktery protagonistů samozřejmě vedou k častým neshodám, které však nejsou přehnaně vyostřené, ani groteskně infantilní. Jinými slovy, i ty nejjiskřivější dialogy zůstávají střízlivě přirozené a nesnaží se za každou cenu vyvolat zdání sexuálního napětí, jak tomu v podobných případech bývá.

Když tak poslouchal její monolog, vzpomněl si Gaspard na postavu padlé herečky v podání Glorie Swansonové ve filmu Sunset Boulevard.

Rozličné povahy postav ovlivňují i jejich přístup k záhadám, které se snaží osvětlit: Gaspard, jakožto spisovatel, hledá za každou nově získanou stopou příběh, zatímco Madeline, coby bývalá policistka, důvěřuje hlavně důkazům a faktům. Tento dvojí přístup činí z tandemu – vzdor sporům – vynikající tým.

Kouzlo detektivních příběhů

Vedle protagonistů, kteří dodávají díle na zajímavosti, je rovněž vhodné vyzdvihnout kvalitní výstavbu děje. Ačkoli se román zpočátku jeví jako příběh seznámení dvou odlišných jedinců, ve skutečnosti jde o příkladné detektivní dílo. Ve spletitém ději plném zvratů je totiž patrný vliv klasických autorů detektivních románů: každý detail, každá zdánlivě nepodstatná maličkost se nakonec ukáží být klíčové, čímž Musso dokáže udržet čtenářovu pozornost od první do poslední kapitoly.

Čtenáře nepřestane překvapovat nejen rychlý spád děje a poutavost příběhu, ale i autorovy hluboké znalosti umění či fungování amerických bezpečnostních složek, čemuž jistě předcházely hodiny rešerší. Velmi zajímavě se jeví i střídání naratologických postupů. Kromě heterodiegetického vypravěče, se kterým se setkáváme v naprosté většině díla, nalezneme v románu také kratší podkapitoly vyprávěné jednotlivými postavami, což text zdařile ozvláštňuje.

V tuhle chvíli, jedinou vteřinu předtím, než stisknu spoušť, se sama sebe musím ptát, proč jsem jenom čekala celou tu dobu, než se s vámi setkám.

Román je psán vcelku nekomplikovaným jazykem, nicméně občas se autor uchýlí ke složitějším metaforám a přirovnáním. Na jednu stranu tak Musso pozvedá dílo na novou úroveň, na stranu druhou mohou přebujelá moudra působit snad až nadutě, obzvláště pak v případě vstupu narativu (fokalizace) do mysli Gasparda. Avšak zrovna u tohoto hrdiny, jenž zpočátku budí spíše antipatie, jde nejspíše o záměr.

« Anti-Parisien »

Román Byt v Paříži má ovšem i několik nedostatků. Poněkud nepříznivě se jeví neustálá kritika Paříže – respektive Francie obecně – a naopak nepřiměřené velebení Spojených států, konkrétněji pak New Yorku. Jelikož Musso pobýval v největším americkém městě, je toto stanovisko pochopitelné; přesto však permanentní kritika francouzské metropole a adorace nového světa může být pro čtenáře rušivým elementem. Vrcholem všeho je, když Gaspard – milovník samoty a venkova, u kterého jsme přivykli neutuchajícímu sarkasmu – dorazí do Velkého jablka a znenadání se promění v pozitivního lidumila.

Gaspard ožíval.

Jako rostlina, kterou po dnech bez vody někdo zalil.

Pulzující Manhattan, jeho rytmus, suchý mráz štípající do tváří, kovové modré nebe, zimní slunce vysílající své poslední paprsky. To všechno u něj vytvářelo pozitivní vibrace.

Jiným nedostatkem je značně patetický závěr, v němž se objeví sentimentální klišé a banální floskule, jaké bychom očekávali spíše ve společenských románech. Nemístná je i poslední strana, kde autor – nikoli vypravěč, ale skutečně autor sám – vysvětluje, které postavy jsou skutečné a které fiktivní. Nejenže v dnešní době je velmi jednoduché ověřit, zda malíř Sean Lorenz skutečně existoval, či nikoli, ale také – a to je hlavní – obdobná konfese kazí dojem z mrazivě realistického příběhu. Není přece důvod našeptávat čtenáři, že fikce je fikcí; to se podobá násilnému probuzení ze skvělého snu.

Posledním drobným nedostatkem jsou některé strojené obraty v českém překladu. Tyto výtky však nejsou závažného charakteru a celkově působí román Byt v Paříži jako velmi zdařilé dílo. Vhodné je pro všechny milovníky propracovaných detektivních příběhů, neboť na své si nakonec přijdou nejen milovníci výtvarného umění, ale i příznivci starých dobrých románových vražd.

 

Byt v Paříži (Un appartement à Paris, 2017)

Vydáno: v nakl. Motto, 2019

Počet stran: 392

ISBN: 9788026714507

31.3.2019 | Radek Gabriel Karkovský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout