Zásadní režijní rozhodnutí bylo svěřit role obou bratrů jednomu herci s velmi specifickou dikcí (Ivan Lupták). Bohužel z této skutečnosti nevychází nic zajímavého - zdůrazňuje to podobnost mezi velice odlišnými bratry, marnivým pedantem a upřímným umělcem, ale vzhledem k tomu, že se jedná o dva oddělené monology, je divákovi líto, že spolu bratři nemohou komunikovat nebo na sebe reagovat (byť neverbálně). Přitom například nové představení Lachende Bestien Nepřítel lidu, které se hraje v divadle Komedie, využívá spojení dvou hlavních antagonistických postav do jednoho herce perfektně. Oproti tomu působí spojení dvou bratrů ve Studiu Hrdinů velmi bezúčelně.

Přestože má Zdání klame pár pozitivních momentů: Představení začíná brilantním monologem jednoho z bratrů oblečeného v klasicistním kostýmu s parukou, který z úst vypouští skvělý a vtipný text. Stojí za to vidět Elišku Brtnickou, která se zjeví v druhé půlce představení a pohybem komunikuje s druhým bratrem. Bezúčelnost společně s nekonzistencí jsou bohužel dva velké problémy, které inscenaci hrozivě tíží a ubírají jí na kvalitě.

Velmi výraznou součástí scény je velká polokulová klec, po které v druhé části aktéři tančí a pohybují se, což působí celkem efektně. Zbytek scénografie působí nevyužitě. Ať už je to barová stolička, malé předměty z kapsy nebo rozšíření klece, které je během inscenace zevnitř polokoule zavěšováno.

Herecké projevy jsou také nesourodé. Ivan Lupták po celou dobu představení drží zvláštní dikci. Ta po chvíli začne být nepříjemná, což si divák nejdříve spojí s prvním bratrem (k němuž se podobně nepříjemná naučená dikce hodí), ale později je použita ta stejná dikce i u druhého bratra. Naopak herectví skvělé fyzické divadelnice a choreografky představení, Elišky Brtnické, která v průběhu představení promluví, je velice civilní.

Tvůrcům se bohužel nepodařilo vytvořit stabilní tvar, který by držel pohromadě a dokázal bavit byť jen 70 minut. Energie se z inscenace vytrácí ihned po skončení monologu prvního bratra, společně s atmosférou, kterou by si text Thomase Bernharda nejen zasloužil, ale zoufale potřeboval.

Foto: Vojtěch Brtnický

28.3.2019 | jakub.muller Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout