Lidmila Kábrtová zachytila ta nejtmavší místa v životech několika žen

 Lidmila Kábrtová zachytila ta nejtmavší místa v životech několika žen80%

Lidmila Kábrtová nepatří mezi autory, kteří by chrlili jednu knihu za druhou. V roce 2013 debutovala experimentální prózou Koho vypijou lišky, literární činnosti se sice věnovala i nadále, nicméně na její druhou publikaci jsme si museli počkat pět let. Čekání se však vyplatilo. Autorčina nová sbírka povídek Místa ve tmě jsou nesmírně zajímavým počinem, který popisuje šrámy na ženské duši, se kterými se musí hlavní hrdinky vypořádat.

Místa ve tmě obsahují dvanáct povídek, které nás pouští do nejintimnějších chvílí života několika žen. Ano, hlavními hrdinkami všech povídek jsou ženy, mužské postavy se sice v knize vyskytují, avšak děj pouze posouvají, do jejich nitra se až na výjimku, kterou je mladý kněz, jenž v povídce V souhvězdí labutě balancuje mezi láskou a vírou, nedostáváme.

Ten rok už jsme za babičkou nepřijeli. A potom už taky ne, protože babička to další jaro umřela. Ale to jsem se dozvěděla až za spoustu let. Byla to tátova máma a táta za námi do města, kam jsme se s mámou odstěhovaly, nejezdil. Ani za mnou nejezdil. Takže mi to neměl kdo říct.

Lidmila Kábrtová zachycuje takové okamžiky, které jsou velice niterné a o kterých by samotné představitelky povídek veřejně nikdy nemluvily. Jednotlivé povídky jsou zpracovány velice citlivě, autorka se pouští do témat, která mají v některých literárních dílech tendenci působit lacině, avšak osobitým zpracováním příběhů dává vyniknout podstatě těchto témat a jejich fatálnímu vlivu na každodenní život.

V knize se setkáváme s nevěrou, střídáním partnerů, sexem, týráním, ale i s prchavými vzpomínkami z mládí, jejichž pachuť v ženách setrvává až do dospělosti. Některé povídky spolu souvisí, nebo na sebe alespoň nepřímo odkazují, jiné jsou zase naprosto samostatnými texty. Díky tomu čtenář na začátku povídky nikdy neví, jestli se setká s postavou jemu už dobře známou, nebo jestli před ním leží naprosto nový příběh. Jelikož Kábrtová vyloučila jakoukoliv schematickou propojenost postav, je tento prvek ozvláštněním, které je nesmírně zajímavé.

Dalším tématem, které některé povídky propojuje, je tma, v níž není spousta věcí a pocitů vidět, přesto ale pořád zůstávají na místě.

Jazyk, který spisovatelka používá, je jednoduchý, surový a přímočarý. Autorka se nebrání ani ostřejším výrazům či vulgarismům, užívá je však s rozvahou a v místech, kde znějí přirozeně, nesnaží se jimi zaujmout, spíše zachycuje jazyk tak, jak je v některých situacích opravdu často používán.

Fotografie: Lucie Zajíčková

Názor informuji.cz: 80%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!