Od 2. dubna 2011 v divadle DISK

…nemusí to být nutně na škodu. Avšak vzniká tu dost těžko uchopitelný paradox: představení studentů DAMU z katedry alternativního a loutkového divadla je v prvním dojmu zábavné a svěží, ale po další úvaze se ukazuje, že je taky trochu nedotažené a že pod vrstvou absurdně laděného, černého humoru je místy prázdno či lépe řečeno mělko.

Idiot Miroslava Krobota je volnou parafrází Dostojevského klasického románu, a zachovává tak, kromě některých postav, i hlavní osu příběhu. Kníže Myškin se vrací ze Švýcarska, kde se léčil z epilepsie a „idiocie“ a ubytovává se u Ivolginových – hlavou rodiny tam ale není starý Ivolgin (který je možná už senilní, ale taky třeba svou zapomnětlivost a společenskou nepoužitelnost jen předstírá, neboť to chápe jako jediný snesitelný způsob existence), ale jeho stroze praktická dcera Varja, jež se zároveň snaží usměrňovat bratra Gaňu. Gaňa, s přehledem nejzajímavější a nejlépe zahraná postava, je perfektním typem vnitřně zoufale nejistého a nevyrovnaného člověka, jenž je přesvědčen, že úspěch, uznání i možnost vyniknout mu poskytnou jedině peníze. Snaží se je získat sňatkem s krásnou a „pokleslou“ Nastasjou, která se ale nedokáže odpoutat od stejně zhýralého Rogožina. Pak je tu ještě objekt Ivolginova milostného zájmu, prostitutka „s dobrým srdcem“ Marfa, Ippolit, podivně dramaticky nevyužitá figurka mladíka umírajícího na souchotiny a Pticyn, Varjin nápadník. A samozřejmě Aglaja, postava, jež ve hře nejprve zaujímá roli holky pro všechno, která vzdychá nad tím, že ji nikdo nechce, aby se z ní (na chvíli) stala Myškinova vyvolená a nakonec zůstala zhrzená a sama.

Adaptace by se neměla příliš srovnávat s předlohou, nicméně v případě Idiota – a konkrétně postavy Myškina – se tomu nelze ubránit. V Dostojevského románu je hlavní hrdina prototypem skutečně dobrého, vnitřně čistého člověka, na jehož tragickém příběhu chtěl autor ukázat, kam v pokrytecké a chamtivé společnosti vede laskavost a altruismus. Myškin není idiot v pravém slova smyslu, to slovo spíš slouží – pro nedostatek lepších výrazů – jako označení pro někoho, kdo nezapadá. Naopak v divadelní adaptaci je hlavní hrdina zparodován a charakterově omezen na naivního hlupáka, moulu či prosťáčka, je to právě on, kdo nejvíc humorem zakrývá neexistenci hloubky a románové intenzity. Na druhou stranu Rogožin, jakožto Myškinův protiklad, zůstal zachován coby člověk na první pohled chladně kalkulující, ale v nitru zmítaný temnými vášněmi.

Inscenaci nelze upřít, že dokáže vtáhnout a skutečně pobavit, kromě vtipných dialogů má i celou řadu dobrých nápadů, například když Myškin po potyčce s Rogožinem jako správný šlechtic chrlí modrou krev. Divákovi i párkrát ztuhne úsměv na rtech, zvláště když nějaké z postav mírně řečeno povolí nervy a dojde k řevu, ranám i střílení z pistole. Tyto výbuchy však někdy přicházejí příliš okatě a vynuceně.

Idiot coby hra stejně jako idiot coby hlavní hrdina mají zvláštní dar probouzet sympatie, což jim chtě nechtě zvyšuje hodnocení. Konec konců, odlehčená verze Idiota není synonymem pro špatnou verzi a je jenom dobře, že příběh tradičně chápaný v tragické rovině někdo pojal z jiného úhlu a vyzdvihl v něm netušenou komediálnost. Pokud by ale představení vycházelo z méně kvalitního (či jen méně známého) díla, bylo by tohle samo o sobě málo.

7.4.2011 | Anna Suková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout