Kniha oblíbeného australského prozaika Richarda Yaxleyho Tohle je má píseň (This is my song, 2017) sestává ze tří příběhů napříč dvacátým stoletím, které spojují nejen temné vzpomínky na válku, ale i dlouho ztracená píseň. První příběh začíná na přelomu 30. a 40. let minulého století a líčí osudy mladého židovského hudebníka Rafaela Ullmanna, který je i s rodinou poslán do koncentračního tábora. Tam se skrze hudbu snaží vyrovnat s nepříznivými životními podmínkami i narůstajícími rodinnými problémy.

Druhý z příběhů, odehrávající se v 70. letech minulého století, je zasazen do kanadské prérie. Jeho hrdinkou je dívka Anna Ullmannová, Rafaelova dcera, která tíhne – namísto k hudbě – k fotografii a přírodě, jedinému rozptýlení v chladné severoamerické pustině. Třetí, poslední část knihy líčí příhody Joea Hawkera, Annina syna a Rafaelova vnuka, vysoce inteligentního, avšak zmateného mladíka žijícího v australském Brisbanu.

Knihu lze tedy jednoduše označit za příběh tří generací jedné rodiny, již i po desetiletích stále formuje a ovlivňuje válka. Nicméně ve snaze najít nový způsob, jak popsat traumata způsobená krvavým konfliktem, Yaxley předkládá knihu rozporuplnou a do jisté míry nekoherentní.

Tři v jednom                  

Již označení román není, mluvíme-li o této knize, zcela na místě. Tohle je má píseň má blíže k souboru tří novelet, jež sice spojují protagonisté – členové rodiny Ullmannových – avšak strukturou, stylem i obsahem jsou docela rozdílné. Každý z příběhů má tedy své vlastní přednosti a nedostatky, které nelze zobecnit pro celé dílo.

Paradoxně je to první část popisující tíživé dětství Rafaela Ullmanna, která se jeví jako nejméně vydařená. První příběh je ve skutečnosti písemnou zpovědí stárnoucího hrdiny, pomyslným dopisem sepsaným na sklonku života a adresovaným dceři Annie. Tento styl má své světlé i stinné stránky.

Nepříznivě se jeví jistá nesoudržnost textu: Vypravěč v příběhu odbíhá od základní dějové linie, mnohdy se v myšlenkách navrací do historie, či naopak odkazuje do ‚budoucnosti‘. Tyto retrospektivy či odkazy na budoucí události jsou přitom mnohdy nepřehledné; čtenář se z Prahy čtyřicátých let znenadání dostane do Kanady a vzápětí se ocitá zpět na Starém Městě.

Cestou zpátky pak rozhodl, že půjdeme přes Staroměstské náměstí. Mumlal něco o tom, že si chce dát trdelník, i když prodavači, kteří vyrábějí a prodávají tuhle lahodnou pečenou sladkost, už dávno odešli.

Nesoudržnost však není jediným nedostatkem textu. Vyprávění nejenže je plné patosu a – vzdor jednoduchému jazyku – poněkud neoriginálních teorémů, ale také místy působí strojeně. To se týká zejména pasáží popisujících pražské Staré Město, bohatých na známá klišé a otřepanosti, kterým se Yaxley nesvedl vyhnout, ačkoli českou metropoli skutečně navštívil. Nicméně i popis koncentračního tábora má spíše encyklopedický charakter.

Nicméně jednoduchost a jistá syrovost prvního příběhu má na dílo i pozitivní dopad. Postava Rafaela Ullmanna je hudebník, nikoli spisovatel – sám ostatně tak trochu opovrhuje básníky –, a tak určitá absence koherence či nedostatečná osobitost stylu dodávají textu na autenticitě. Hudebníkův příběh je jednoduchý po stránce formální i obsahové a čtenář má pocit, jako by skutečně četl zestručněné paměti obyčejného muže.

Annie a Joe

Od druhého příběhu kvalita textu stoupá, což je způsobeno zejména tím, že autor přechází k běžné próze s heterodiegetickým vypravěčem. Je sice pravdou, že dílo místy nadále působí nekoherentně, snad až chaoticky, nicméně k tomuto jevu dochází opravdu zřídka. I po obsahové stránce lze příhody Annie a Joea považovat za vydařenější.

Text je sice nadále psaný jednoduchým jazykem, nicméně děj není příliš fragmentární ani mezerovitý. Lépe jsou na tom pak i popisné pasáže, jež působí o mnoho věrohodněji nežli deskripce Prahy. Právě při obrazném, až poetickém líčení kanadské prérie či australského Brisbanu autor prokazuje svůj spisovatelský talent.

Joe seděl pevně a přál si, aby se mu mozek zastavil. Může se mozek zastavit? Ne, jen když se zavaří a umře v tandemu s tělem, ale i tak se koncový mozek možná chová jako slepice s useknutou hlavou.

Příběhům Annie a Joea lze vytknout jedinou drobnost. Podobně jako u první části je to přílišný patos a násilná snaha o dramatizaci příběhu, což čtenář hravě přejde v líčení koncentračního tábora, nicméně v případě chlapce žijícího v poklidném australském městě to působí spíše nepřirozeně.

Českému překladu pak ubližují také poměrně časté překlepy a gramatické či stylistické nedostatky, ať už je to opakování týchž slov, špatné skloňování a chybný rod některých původem cizích výrazů – kupř. oxymóron (s.) – nebo jen chybějící mezery mezi slovy. Tyto zdánlivé drobnosti mohou čtenáře vzhledem ke své četnosti rušit.

Závěrem je nutné poznamenat, že knize Tohle je má píseň nelze upřít jistou originalitu. Na hrůzy druhé světové války nahlíží nejen z pohledu člověka, jenž ji prožil a přežil, nýbrž i z hlediska dalších generací, kterým – byť nepřímo – změnila život. Kniha je psána jednoduchým a čtivým jazykem a příznivce Yaxleyho jistě nezklame. Nicméně ve srovnání s jinými obdobnými díly – kupř. Rodová znamení (Lignes de faille, 2006) Nancy Hustonové – je spíše průměrná.

 

Zdroj fotografií: albatrosmedia.cz

8.9.2018 | Radek Gabriel Karkovský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout