V rámci letošního osmičkového roku uvádí divadlo F. X. Šaldy světovou premiéru jevištní adaptace románu Jaroslava Žáka Konec starých časů, tragikomickou grotesku, která vzpomíná na 25. únor 1948 trochu jinak, než jsme zvyklí.

“Zatím pokousal jenom gestapáky, řádnýho komunistu ještě ne!”

Tomáš Syrovátka adaptoval pro jeviště Malého divadla v Liberci Žákovu rozsáhlou prózu velmi zajímavým způsobem. Jako hlavního vypravěče příběhu o komunistickém převratu v Pepově Týnci vybral psa Faltýnka. Ten si volně běhá po městečku a společně s diváky sleduje mozaiku osudů jeho obyvatel. 

Třeba učitele Šošolku - Marxismus-Leninismus, vlivného komunistu, pro kterého je největším nepřítelem revoluce právě Flotýnek, jenž mu roztrhal kalhoty. Cholévku, exkolotočáře, který za Němců, noty neznaje, dirigoval čistě árijský orchestr a dnes bude předseda akčního výboru. Starého otce Breburdu, politického aktivistu, který za císaře byl pro Masaryka, za Masaryka pro Marxe, ale teď, když by už konečně mohl být pro Marxe, je zas pro Masaryka. Medičku Danu, kterou zhrzená láska proměnila v řádnou, zarytou svazačku. Recesistu Jílka, pro kterého je život prdel a který se svými recesitickými Desperáty udělá cokoliv, jen aby byla prdel, i když na ni pak řádně dostane. Nebo Servíta, poetu nápisové lyriky, který byl křivdami vybičován až do pozice zbabělce typu: kam vítr, tam plášť. A umí v tom chodit. 

A mnohé další (postav je opravdu velká spousta) jejiž životy se v městečku proplétají v přemnohých bizarních situacích.

“To si budete muset vybrat... Buď poctivej, nebo komunista.”

Hra dokonale pracuje s hořkým humorem, který se v tomto předkomunistickém Kocourkově nachází na každém kroku. Horší ovšem je, když situace zvážní: Vidíme zvěrstva z odsunu Němců, brutálně zpacifikovanou skupinu bezbranných recesistů a podobně. Jsou to místa, ze kterých by měl mráz přebíhat po zádech, ale to se bohužel příliš neděje.

Je potřeba smeknout před hereckým ansámblem, který velmi povedeným způsobem vdechnul život oněm groteskním postavám, aniž by je zbytečně karikoval. A to jsou někteří herci v nelehké situaci, kdy musí hrát dva, někteří až tři Kocourkovany, protože postav je opravdu mnoho.

Pepův Týnec se musí v celém svém zmatku a nepořádku nacpat do nevelkého prostoru Malého divadla. Scéna Karla Čapka je zároveň školní třídou, honosným hotelem, dvorkem s kolotočem, obecním rozhlasem, či útulným obývákem. Místa se mění bez přestavby pouze díky osvětlení a herecké akci, nebo díky vyprávění psa Foltýnka. Bohužel, hlavně v zadní části jeviště je toho nacpáno příliš mnoho. Když například militaristi masakrují recesity, zpacifikované je vhazují do fotbalové brány. Tento výjev ovšem nemá šanci vyniknout, protože většinu divákova výhledu zabírá rozměrná kulisa obecního rozhlasu.

Hra nemá příliš času na to aby vysvětlovala, co se to vlastně historicky děje: co to jsou ty akční výbory, proč nemá otec Breburda rád mladého Masaryka nebo proč se vlastně ten Gottwald vrací z hradu. Doporučuji proto čtenářům neznalým událostí únoru 48, aby si je před zhlédnutím hry zběžně nastudovali. Nebo ať si koupí program, který na ně myslí a snaží se o shrnutí onoho “vítězného” února.

20.4.2018 | jakub.muller Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout