Loutkář vypráví příběh lingvisty Jacoba, který není schopen navazovat mezilidské vztahy. Aby unikl ze skličující samoty, vydává se pravidelně na místa, kde by většina lidí povyražení hledala jen těžko. Navštěvuje pohřby neznámých lidí. Tráví hodiny studiem života a díla zesnulého, aby v případě potřeby mohl pozůstalým osvětlit, proč přišel sdílet jejich smutek.

Příběh je vyprávěn Agnes, s níž se seznamujeme až v průběhu knihy. Tuto ženu potká Jacob - jak jinak - na pohřbu. Hned v úvodu popisuje hlavní hrdina to, jak se na jedné ze svých výprav poznal s její rodinou. Autor nás zaplaví výčtem jmen a příbuzenských vazeb, ve kterých nemá šanci udržet si přehled ani ten nejpozornější čtenář. Provázanost jednotlivých postav, které nám jsou postupně představovány, je opravdu spletitá, často až příliš.

Jak už bylo řečeno, Jostein Gaarder je autorem, který čtenáře rád vzdělává, většinou svoje dílo obohacuje o poznatky z oblasti filosofie, teologie či lingvistiky. V této knize tomu není jinak, některé pasáže jsou prokládány etymologií různých slov, což do Jacobova vyprávění často poměrně hladce zapadá, jindy to ale působí rušivě vzhledem k toku příběhu. Avšak tento výklad má svůj význam, autor tak pracuje s motivem samoty. Stejně tak, jako všechna slova patří do jedné rodiny, i Jacob by si přál někam patřit.

Pocit nesnesitelné samoty ostatně prostupuje celým příběhem, člověk ji při čtení knihy cítí naprosto zřetelně tak, jako by snad byla jeho vlastní. Jacob je rozvedený muž, a ačkoliv měl svou ženu rád, sám se cítil i po jejím boku. Ona navíc nedokázala unést to, že Jacob rád vedl dlouhé dialogy se svým jediným přítelem - Pellem.

Zhruba uprostřed knihy dojde k poměrně zlomovému odhalení, které je však částečně prozrazeno v anotaci, což je škoda, protože je tím čtenář připraven o moment překvapení.

Loutkář poukazuje na to, co je člověk schopen udělat pro to, aby, třeba jen na chvíli, získal pocit toho, že někam patří. Jacobův příběh je smutnou výpovědí jednoho muže, který kvůli problémům se sebou samým neustále hraje podivné divadlo.

 Foto: nakladatelstviplus.cz

1.12.2017 | Aneta Trnová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout