Už jen to je samo o sobě zajímavé. Pavlína Brzáková psala tento příběh v jistém opojení...

„Psaní Stínů na kupecké stezce bylo pro mě neskutečným dobrodružstvím. Realita formovaná do slov za nočního bdění a denního snění se prolnula s reálným životem. Když jsem v knize řešila, proč se požár v tajze šíří i tam, kam nefouká vítr, zdál se mi v noci sen. Viděla jsem v něm ptáky – brali do zobáků hořící větvičky a roznášeli je po tajze. Zapalovali les, kam nefoukal vítr. Tak vznikla po probuzení vize „lesních čertů“ podobajících se ptákům. Korunou všeho bylo ovšem to, co přišlo potom…

Toho rána jsem šla jako vždycky vybrat dopisní schránku. Ležel v ní dopis, neměl známku ani razítko. Když jsem jej otevřela, našla jsem kopii pravoslavného věstníku. Na druhé stránce byl červenou tužkou zatržený malý článek. Psalo se v něm, že sibiřská tajga hoří a požár šíří ptáci. V zobácích roznášejí hořící větvičky po lese a zapalují požár i tam, kam nefouká vítr.“

A řekla bych, že něco takového na přebalu knihy naladí mnohem víc než tisíckrát tajemně popisovaný děj v anotaci. Znát rozpoložení autorky ve chvílích, kdy tuto knihu psala, je jako nahlédnout pod intimní pokličku každého spisovatele.

Kniha dýchá čtenářskou pokorou

S pokorou a nesmírnou zvědavostí jsem potom přistupovala ke čtení, navíc jsem v hlavě měla ještě úžasný poslech Jaroslava Duška a Dědečka Ogeho, takže to byla směs napjatého očekávání, kdy má člověk skoro strach číst dál, aby si tu knížku moc brzo nevypotřeboval. A faktem je, že kniha je právě taková – rozprostírá lidskou duši do obrovské šířky, přitom vypráví nesmírně jednoduchý příběh. 

Snad právě v té jednoduchosti se skrývala celá krása, to poselství, které autorka cítila při vlastních zkušenostech v životě mezi lidmi v tunguzské oblasti a mistrně uplatnila své etnologické znalosti a brilantní jazykové literární vyjadřování.

Ještě zajímavější je onen čas. Toto vzniklo před více než 15 lety. Je to kus historie, kus vývoje ve vědomí lidstva nebo jen literární přelud? Nechám to na každém čtenáři a budu jen doufat, že Jaroslav Dušek zase toto krásné dílo převypráví jako audioknihu.
Vdechne mu duši.

Zatím pro dokreslení duše knihy musí stačit vlastní fantazie a temné ilustrace Jana Novosada. Temné, plné vran a stínů.

O autorech

Pavlína Brzáková je etnoložka a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovníků a působí jako šéfredaktorka časopisu Regenerace. Vydala řadu knih s tématikou sibiřských pověstí a příběhů nebo cestopisů, jednu knihu také napsala v ruštině spolu s lovcem V. Voronovem. Je spoluautorkou knih o známých osobnostech, jako je Květa Fialová, čínská zpěvačka Feng-yün Song nebo Jaroslav Dušek. Jaroslav Dušek jí v roce 2015 brilantně namluvil román Dědeček Oge. Napsala také příběh pro děti s názvem Helinda a Klekánice. Vyniká schopností psát strhujícím stylem a hlubokou znalostí kultur, o kterých píše.

Jan Novosad vytvořil řadu ilustrací, které provázejí tuto knihu i tu, jež vytvořila Pavlína Brzáková před ní (Až odejdu za horu). Je rovněž autorem obrazu na obálce románu Dva světy – Učení sibiřského šamana. Jeho naivní styl vzniká ze změti vrstvené malby, z níž nakonec vystupují kontury postav a podivuhodná krajina, v lecčems připomínající Novosadovo rodné Pošumaví. Jeho hlavními tématy jsou promrzlé bažiny, hluboké lesy plné medvědů, sobích stád, borůvek, divotvorných hub, lišejníků i zapomenutých šamanů. Je nadšeným buddhistou a milovníkem čaje.

18.10.2015 | Renata Petříčková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout