Tragikomická story Neila LaButea (mimo jiné Tlustý prase) nemá nijak složitou a dech beroucí zápletku – takový je zejména začátek a konec hry, kdy se Veselý alias úředník Smith nejprve zpovídá ze svého zážitku s transcendentnem a v posledních minutách odhaluje, co podstatného ze svého vyprávění vynechal.

V čase mezi tím Smith shání ovečky, které by uvěřily jeho svědectví a šířily jej dál, přemlouvá bývalou manželku Ginger (vynikající Taťána Kupcová), aby se k němu po jeho letitých záletech vrátila zpět a obnovila vzornou rodinu samozvaného proroka, snaží se zbavit všudypřítomného mediálního tlaku i sledování vyšetřovatele (mistrovská óda Zdeňka Kupky), navštíví talk-show, kde jej vyzpovídá prostoduchá moderátorka Jenny (trochu slabší Teresa Branna), chce získat zpět milenku Jesse (opět Kupcová, ovšem proměněná v drsnou punkerku – jejich rozhovor připomíná komunikaci dvou nevycválaných puberťáků a jde vskutku na dřeň, zajisté nejlepší scéna celé inscenace, skvěle načasovaná a přesto působící bezprostředním dojmem!), a posléze navštíví vykřičený dům, aby zjistil, zda to s ním jako božským vyvolencem ještě něco dělá – bohužel dělá a že je to nežádoucí zase šokuje rozkošnou služtičku Gigi (Branna podruhé a nutno dodat, že tato role jí sedla jako zadek na hrnec).

Pravé poledne vyjevuje, jak je složité stát se zvěstovatelem božího slova s minulostí mizery a děvkaře, toho, co šikanoval na pracovišti a všeobecně darebáka navíc s příšerným slovníkem, který nehodlá ani po „prozření“ změnit. Pasáž, kde Veselý zdůvodňuje, proč se nemusí ani při vyprávění o svých zkušenostech s Kristem nutit do adekvátního funkčního stylu komunikace je očekávatelná od začátku, celkem slušná, ale rozhodně ne vtipná.

Hra celkově není nic moc příjemného, některým vyloženě absurditám se dá zasmát, ale zbytek je spíš smutný, vypovídá o americkém konzumování řečí „Ježíšových proroků z lidu“ na nevkusných shromaždištích davů, o tom, co vše je člověk schopen udělat pro peníze, dále pro to, aby se jevil ostatním dobrý, spořádaný a důvěryhodný, o tom jak některé otázky bleskurychle mění adresáta… Ale Pravé poledne na druhou stranu stojí za vidění, jestli nejste citlivky, není nač čekat! Před skoro prázdným hledištěm, jak tomu bylo minulý týden, se asi dvakrát dobře nehraje – což ale není postesknutí, spíš údiv nad netečností jinak dost kulturních Budějčáků.

16.12.2013 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout