Vydal jste již několik velmi úspěšných knih, ale pro veřejnost jste stále neznámý. Vzhledem k faktům uváděným ve vašich detektivkách je celkem pochopitelné, že chráníte svou totožnost. Proč právě pseudonym Dominik Dán?

Vydal jsem deset detektivních románů a vlastně každý se na slovenském knižním trhu stal bestellerem. Dočetl jsem se o sobě, že se za pseudonymem Dominik Dán skrývá policejní vyšetřovatel. To je dvojnásobný omyl. Nejsem vyšetřovatel a neskrývám se, nemám k tomu důvod. Pracuji však v takové policejní složce, pro kterou je veřejná prezentace totožnosti a tváře neslučitelná s výkonem povolání. To je jediný důvod, proč používám pseudonym. Ostatně je velmi starý, používal jsem ho ještě na střední škole, když jsem přispíval do školního časopisu a vznikl náhodou. Byl to jen nápad, nic neznamená, nikoho nekopíruje a nemá nic naznačovat.

Kdo anebo co vás ovlivnilo při rozhodnutí začít psát?

Na střední škole mě donutila paní profesorka slovenštiny přispívat do školního časopisu. To vlastně byly moje úplné začátky. Pak následovala dvacetiletá pauza. Detektivní romány jsem začal psát v roce 2002 a mé rozhodnutí už nikdo neovlivňoval. Prostě jsem se v průběhu své praxe setkal s vraždami, které v sobě skrývaly krásný příběh a mně bylo líto jen tak vše založit do archivu. Tak jsem to zkusil a už za rok bylo jasné, že se román chytil.

Z vašich knih je jasné, že své náměty čerpáte z praxe, podle některých zdrojů pracujete u policie více než dvacet let. Říkáte, že nejste vyšetřovatel – jste součástí kriminalistického týmu – externí odborník?

Nejsem externí spolupracovník, jsem přímo člen kriminalistického týmu. Všechny náměty, které zpracovávám v románech, jsou okopírované z praxe a zažil jsem je já nebo moji kolegové.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že píšete knihy z policejního prostředí i proto, aby lidé věděli, jak to na policii opravdu chodí.  Deformují lidské představy seriály jako CSI Las Vegas a CSI Miami?

Samozřejmě. Ostatně jsem se kdesi dočetl, že seriál CSI původně vznikal jako science fiction, ale když tvůrci viděli obrovský zájem o tento žánr, potlačili informaci o sci-fi. Tak se stalo, že tyhle seriály jsou všeobecně považované za jakési zrcadlo současného stavu kriminalistické techniky ve vyspělých zemích a laická veřejnost trochu naivně žádá, abychom i my pracovali v takové kvalitě a rychlosti, jako naši seriáloví kolegové. Je to celkem děsivé, jak dokáže televizní obrazovka ovlivnit veřejné mínění a potlačit racionální chápání reality.

Ve svých knihách se opíráte o skutečné události. Nakolik zapojujete svoji fantazii?

Všude tam, kde příběh ztrácí tempo a kde výčet reálných faktů čtenáře zdržuje a unavuje. Detektivní příběh musí mít spád a přímý tah na branku. Jakmile se vyprávění začne zaplétat do spletitých faktů, je třeba pomoci, a v tu chvíli je na řadě fikce. Nevytvářím literaturu faktu, píšu detektivní romány na motivy skutečných událostí, takže si trochu fantazie můžu dovolit a ani by neměla nikomu vadit.

Píšete zhruba dvě knihy ročně. Jak zvládáte skloubit práci s psaním?

Jde o umění nakládat s časem. Pokud je člověk disciplinovaný a přísný sám na sebe, s překvapením zjistí, že za 24 hodin se dá stihnout mnohem víc, než jen posedávat u obrazovky, přepínat kanály a nadávat na stres a plné ruce práce.

Ovšem jakmile člověk zvládne sebedisciplínu, musí nastoupit vytrvalost. Knihu píšu přibližně půl roku, a to vyžaduje pořádnou dávku vytrvalosti.

Sám říkáte, že píšete československé knihy. Myslíte si, že české a slovenské reálie jsou si stále podobné?

Samozřejmě. Pusťte si televizi. Stejní idioti vám budou slibovat dvojnásobné platy a bezstarostnou budoucnost po zvolení ze slovenské obrazovky jako z české. A navíc nejkrásnější ženy na světě žijí na území mezi Aší a Michalovcemi, což jsou ty nejpříjemnější společné reálie, jaké si umím představit.

19.4.2010 | Redakce Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout