Procházela léčbou, která je v podstatě jen o výživě nervů vitamínem B, akutním řešení průšvihů se selháním organismu, boj o život a  čekání. Čekání na zlepšení.  To většinou přichází zhruba za půl roku… Radčiny zážitky z nemocnice jsou svým způsobem samozřejmě bolestivé a strašně, strašně syrové, zároveň však popsány s grácií a lehkostí, vtipem a nadhledem. Jak to tak bývá, ten sešit a tužku si k sobě vzala až tehdy, když věděla, že má nejspíš vyhráno.

A tak vznikla tato kniha.

Radka Zaciosová přiznala, že některé pasáže jenom napsala a už se k nim nikdy nevrátila. Nemá sílu na to je číst po sobě znovu. O to silnější je toto svědectví boje s nemocí, která strašně moc bolí a připraví vás o tělo, změní i vnímání tělesných pocitů. Snad kromě těch, jak je náhle dlouhá čtvrthodina při bolestivé proceduře nebo předlouhá je bezesná noc v nemocnici.

Ale je tu i jednoduchá lidská radost, když se poprvé v posteli otočíte, když jste konečně schopni něco sníst, když… když… Drobné krůčky vedly až do rehabilitačního ústavu, kde to už je o poznání veselejší, tady se Radka dává dokupy už za lidštějších podmínek, neomezena jen na pobyt na lůžku a čtyři bílé stěny nemocničního pokoje.  A naděje, že možná  někdy bude zase chodit.

Ano, autorce se to podařilo. Ale cesta to rozhodně nebyla jednoduchá a tato kniha je rozhodně jedním z nejsilnějších čtenářských zážitků.

20.1.2013 | Renata Petříčková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout