Jitka Válová (Kladno, 1922–2011) již od 60. let minulého století vytvářela první takzvané lité kresby, ke kterým se vrátila intenzivně v 80. letech a dále je rozvíjela. Přestože se tato technika projevila také ve figurálních kompozicích, dominantně ji využívala při záznamech hudebních zážitků z poslechu vážné hudby (také Beethoven, Dvořák), kde vizualizovala zejména rytmus, který na ni v daný okamžik silně zapůsobil. Tyto liniové, převážně horizontálně (notově) koncipované kresby, postupně přecházely od černobílých ke kompozicím na barevném podkladě. Jedná se záznamy okamžiku, neopakovatelného pocitu, plné chvějivé křehkosti a současně dramatických kontrastů. Kresby, které Galerie výtvarného umění v Ostravě získala darem z pozůstalosti po této mimořádné české umělkyni, jsou niterným připomenutím dvou mimořádných uměleckých osobností a jejich odkazu.

Jiří Jůza