S celým konceptem přišel právě Waters a vytvořil tak se svými spoluhráči Davidem Gilmourem, Nickem Masonem a Rickem Wrightem velice osobní a niternou zpověď vměstnanou do osmdesáti minut. Inspiroval se tehdy momentem, který se mu přihodil při koncertování s kapelou. Jednomu z diváků v přední řadě plivl přímo do tváře a v té chvíli si údajně uvědomil, jakou mají muzikanti moc nad obecenstvem a že je mezi nimi pomyslná zeď, která je od sebe odděluje. Zároveň má takovou zeď kolem sebe každý z nás a tvoří ji všemožná životní traumata. V tomto případě narážíme například na motiv zastaralého školního systému, ale i na smutek ze ztráty otce ve druhé světové válce nebo manželskou nevěru.

Další cihla

Kapela se od určitého momentu ve svých textech rozhodně nevyhýbala sociální kritice. Zářným příkladem je rozhodně nejslavnější skladba z desky Another Brick in the Wall Part 2. Poukazuje na brutálně zastaralý systém školství, který se snaží všechny žáky vycvičit, naučit poslouchat a zapadnout do škatulek přípustného, s čímž koresponduje i název. Skupina ji vydala jako singl a získala prvenství v hitparádách v USA i Británii. Prodalo se na 4 miliony kopií. Je charakteristická svou basovou linkou, která zaznívá hned v úvodu a také dětským sborem. V již kultovním snímku pojmenovaném a natočeném podle alba z roku 1982 se hlavní postava Pink, skladatelovo alterego, vrací do svých školních let. Děsivou scénu zde předvádí zakomplexovaný učitel, který děti ponižuje přede všemi a nebojí se použít pásek. "Jak si můžeš dát puding, pokud nesníš své maso?!," křičí v jedné ze scén. V animaci pak strká studenty do masomlýnku. Děti se ale vzbouří a nastane chaos. Při natáčení videoklipu byla obsazena třída dětí, jejichž učitelka byla následně propuštěna, protože účinkování žáků ve filmu povolila.

Haló, je tam někdo?

Mohlo by se zdát, že Waters by si vystačil sám. Opak je ale pravdou, kapela byla složená z opravdových géniů, jak ostatně napovídají i jejich pozdější sólové desky. Skladbu nazvanou Comfortably Numb má sice po textové stránce na kontě zmiňovaný Waters, ale po té hudební jde o práci Davida Gilmoura. Druhé kytarové sólo v této písni je považováno kritikou i fanoušky za jedno z nejlepších v celé hudební historii. Příběh skladby přibližuje rozhovor doktora s pacientem, kterému aplikoval uklidňující injekci. Skladatel stále vychází ze své osobní zkušenosti, tentokrát prodělal hepatitidu a musel odehrát s velikými těžkostmi celý koncert. Opět je vše velice věrně zobrazeno ve filmu.  

Můžeš mi ukázat, kde to bolí?

V období nahrávání The Wall se začal vyostřovat spor mezi Watersem a Gilmourem. Nešlo jen o spory osobní, ale také hudební. Možná i proto si Gilmour v roce 1978 odskočil k sólovým projektům a stihl nahrát eponymní desku, která byla přijata velice pozitivně. Dokázal tak, že je velmi schopný hudebník i skladatel. Vypsal se i ze svých rozporuplných pocitů z hádek se svým kolegou. Je to znát i na další desce About Face, především pak v písni You Know I'm Right, kde doslova zpívá:

"Můžeš řvát, můžeš křičet s celou svou drzostí, dupat a dál se tvářit, že jsi neoblomný, protože buď se ty mýlíš, nebo mám pravdu já".

Venku za zdí

Zajímavým momentem je také The Trial, v němž jde o dialog mezi žalobcem, ředitelem školy, obžalovaným, manželkou obžalovaného, matkou obžalovaného a soudcem. Téměř každý z nich používá jiný dialekt, což je ze zpěvákova přednesu znatelné a pro posluchače je tak jednodušší rozlišit repliku každého ze zúčastněných. Pod Proces se podepsal i Bob Ezrin, přítel kapely a koproducent Zdi. Píseň Vera je pak věnována zpěvačce Vere Lynn, která v období druhé světové války, v níž zahynul i zpěvákův otec, navštěvovala vojáky kousek za frontou a dodávala jim odvahu a naději, že se jednou vrátí domů. Stejnému období se věnuje i Goodbye Blue Sky, která se vší naléhavostí, a podtrhnutá animacemi umělce Geralda Scarfa, zobrazuje krutost okamžiků, kdy padají bomby.

Za zmínku stojí i drobnost ze závěrečné Outside The Wall, která jen dokazuje propracovanost celé myšlenky do posledního titěrného detailu, který to všechno dotáhne k naprosté dokonalosti. Outside the Wall je zakončena nedokončenou větou: "Isn't this where..." a poté je dokončena v úvodní písni In the Flesh, která začíná slovy "...we came in?“ – „Isn't this where we came in?“. Kruh se uzavřel.

Epická rocková opera

Když se v roce 1982 koncepce filmu The Wall konečně chytil její budoucí režisér Alan Parker, byl postaven před základní problém – kdo si zahraje hlavní roli hudebníka Pinka? Bez okolků se nabídl Waters sám, ovšem hned po několika zkouškách z plánu sešlo, protože v tomto směru neoplýval dostatečným talentem. Nahradil ho zpěvák Bob Geldof, ovšem ze začátku s filmem nechtěl mít nic společného, protože hudbu Pink Floyd neměl rád. Při natáčení ho také obtěžovala řada jeho fobií, se kterými musel bojovat, jako například panický strach z krve. Ve své biografii pak o The Wall napsal řadu zajímavostí, například že slzy ve scéně One of my turn byly opravdu jeho a sám si zazpíval skladbu In the Flesh?. Navíc má údajně Geldof ve filmu pouze jednu repliku, která nebyla napsána kapelou a to "Next time, fuckers!"

Skinheadi vystupující v několika scénách jsou skuteční. Na konci 80. let se vytvořilo neonacistické hnutí nazvané "Hammerskins", které převzali za své logo zkřížená kladiva z filmu. Částečně je Pink inspirován také zakládajícím členem kapely Sydem Barrettem, který byl jakousi múzou i pro další hity, jako třeba Wish You Were Here nebo Shine On You Crazy Diamond.

Poslední řez

The Wall se dostala na veřejnost jako dvojalbum, ale původně byla zamýšlena dokonce jako trojalbum. Zbytek materiálu skupina zpracovala do počinu nazvaného The Final Cut. To byl rok 1983 a krize dosáhla o dva roky později vrcholu. Waters ohlásil rozpad kapely, ta ale hrála a skládala dál bez něj, a to velice úspěšně. Další desky daly vyniknout především klávesám Ricka Wrighta, které někteří považují za ten pravý "Pink Floyd sound". Hráli společně až do roku 2005, ale ještě před pěti lety vyšlo poslední album The Endless River čerpající z Division Bell. Naposledy se všichni členové po letech sešli v roce 2005 na pódiu v rámci Live 8.

Roger Waters se rozhodl pro vlastní cestu. Nahrál sólové desky a vydal se na turné s The Wall, svým životním dílem, také sám. S deskou Is This the Life We Really Want? se minulý rok zastavil také v Praze. Podle posledních zpráv chystá novou desku David Gilmour. V původní sestavě už je sice nikdy neuvidíme, ale i přesto změnila tato skupina hudební historii. Podle statistik má doma v poličce každý dvanáctý člověk jejich nejznámější desku – Dark Side of The Moon.

13.2.2019 | Anežka Gavendová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout