Jakub Šimůnek, významný český kameraman a fotograf, se soustředí především na hranou tvorbu, dokument a reklamu. Natočil filmy jako Účastníci zájezdu, Václav, ROMing, Hodinu nevíš ... či dokument Zapomenuté transporty. S Jakubem jsme se sešli těsně před zahájením letošního filmového festivalu hrané tvorby, Febiofestem, pro který právě dokončil spot. Diváci jej uvidí před začátkem každého filmu. V příjemné francouzské kavárně na Vinohradech nám mimo jiné prozradil, jak spot vznikal, jaké filmy sám rád sleduje a kde hledá inspiraci pro svou tvorbu.

Jak vznikla myšlenka natočení spotu pro Febiofest, který jsi právě dokončil?

Naši společnost Par Avion oslovil jeden z hlavních parnerů Febiofestu Mall.cz na základě naší dřívější úspěšné spolupráce. Vzhledem k tomu, že jsme měli omezené finanční prostředky a málo času, museli jsme vymyslet něco jednoduchého a rychlého. Zároveň jsme chtěli oslovit diváky.

O čem tedy spot je?

Napadlo nás, že sestříháme jednotlivé emoce diváka, který v kině sleduje film a spojíme je v jeden celek. Emoce jsme natočili animací živého člověka (pixilace), kterou vedl David Filcík, podle mě jeden z nejlepších animátorů u nás, (animoval v poslední době např. Fimfárum). S jeho pomocí jsme napixelovali herce a spojili jednotlivé emoce za sebe. Výsledkem je jednozáběrovka:  herec Lukáš Příkazký a jeho mimika podbarvená klavírní linkou Vladimíra Strnada, která doprovází a spojuje jednotlivé emoce.

Spot poběží před každým filmem letošního Febiofestu. Co ty a filmové festivaly obecně, navštěvuješ je rád jako divák?

Přiznám se, že jsem spíš kovářovic kobyla. Od té doby, co jsem začal studovat FAMU, jsem skoro přestal chodit do kina. Vzhledem k nedostatku času si hodně vybírám na co půjdu. Někdy ovšem i přeberu J. Když to vyjde, snažím se dorazit alespoň do Karlových Varů nebo na Finále Plzeň. Ze zahraničních festivalů si dlouho plánuji festival v Cannes, ale zatím mi to nikdy nevyšlo.

V mnoha tvých filmech se objevují záběry pod vodou a netajíš, že natáčení pod vodou je tvůj koníček. Jak ses k němu dostal?

Vždycky jsem se rád potápěl. Udělal jsem si kurz. Můj lektor potápění Libor Špaček se pak rozhodl fotografovat a natáčet pod vodou. Přizval mě proto minulý rok ke spolupráci na dokumentu Útěk na Mauritius, což je vysloveně potápěčský film. Jednoduché záběry pod vodou mohou diváci vidět také ve filmech Účastnících zájezdu nebo Roming.

Natáčení pod vodou je tedy bezesporu tvou předností. Proč tedy Par Avion (fr. letadlem)?Natáčíte i ve vzduchu?

No, to je docela zajímavá příhoda. Jednou jsem potkal kamaráda Michala, který se věnuje létání a když se dozvěděl o mé vášni pro natáčení pod vodou, napadlo ho to propojit. Tak vznikl Par Avion a okřídlený kameraman. Natáčíme tedy pod vodou, na zemi i ve vzduchu, ale zároveň vždy stojíme nohama pevně na zemi. Točili jsme na příklad dokument „Wings“ společně s kameramanem Radkem Loukotou o letci z první světové války .Natáčeli jsme veteránská letadla z té doby v akci, což bylo docela dobrodružné.

Považuješ některý svůj film za zlomový?

Zlomový byl samozřejmě každý můj film J. Ale důležitý byl ten úplně první, Účastníci zájezdu, protože jsem začal točit celovečerní filmy. A pak určitě film Hodinu nevíš, s režisérem Danem Svátkem. S ním právě připravujeme film „Touha“ s Eliškou Balzerovou, Ondřejem Malým a Janou Plodkovou a hlavních rolích. Na to se moc těším.

Jaké filmy máš rád?

Mám hrozně rád dokumenty. Co se člověk snaží v hraném filmu ztvárnit, aby to bylo přirozené a uvěřitelné zuby nehty a leckdy se tomu ani nepřiblíží, to v dokumentu padá samo. Z mých dokumentů samozřejmě doporučuji „Zapomenuté transporty“ režiséra Lukáše Přibyla. Mám rád filmy Karla Vachka, v poslední době se mi líbil „ AutoMat“, ale určitě je spousta výborných českých dokumentů, které jsem ještě neviděl.

Ty ale i hodně fotíš, co tě na focení baví?

Fotka je daleko klidnější, fotograf má ke své práci podobně jako malíř mnohem více svobody, času, klidu. Při natáčení jsou mnohem větší nervy. Z počátku mě z toho často bolelo i břicho, než jsem si zvykl. Stačí špatně nastavit clonu a celý štáb, herci... jsou tam tvou vinou úplně zbytečně.

Jinak se ale fotka s kamerou přímo prolíná. Každý, kdo se hlásí na FAMU - kameru, už musí mít nějaké základy fotky. Studoval jsem střední fotografickou školu a jsem vyučený filmový laborant. Tam jsem se setkal s technikou a filmem i z druhé strany. V té době jsem si sice často říkal, na co mi chemie, optika a technologie bude, ale později jsem to často ocenil.

Rád fotíš portréty, jak si vybíráš své modely?

Většinou mě lidé oslovují sami a já se snažím něco zajímavého na každém najít. Proto také rád fotím poměrně dlouho: s člověkem se seznámím, povídáme si, pak si dáme třeba kafíčko a při tom se něco o něm dozvím. To pak ovlivní výsledek… Nepracuji tak, že někdo přijde a já udělám cvak cvak. Navíc jsem  zatím měl štěstí a nenarazil na nikoho vysloveně nezajímavého. Rád si focení vychutnávám a vymýšlím světlo, které se hodí k osobnosti portrétovaného, každý má svá specifika.

Kde bereš inspiraci?

U portrétů je to jednoduché, portrétovaný sám je ta inspirace, ta krajina,  kterou člověk zasvětluje a pracuje s ní. Hodně fotek jsem udělal, když jsme točili dokument Zapomenuté transporty s Lukášem Přibylem a dokumenty s Martinem Šmokem. Bavilo mě chodit sám v cizí zemi jen s foťákem. Člověk si pročistí mysl. Začnu pak svobodně „myslet obrazem“.

Obecně jsem introvert, nemusím s nikým moc mluvit, jsem rád když se podaří komunikovat nonverbálně a vynořují se věci, na které v normálním životě člověk vůbec nepřijde.

Máš oblíbeného fotografa?

Já miluji třeba Bressona. O něm bylo známo, že fotil hrozně málo. Dlouho čekal na jeden záběr, dokud nepřišla správná chvíle, což považuji za obrovské umění. Udělat ten správný snímek ve správnou chvíli, toho si vážím a obdivuji na mistrech fotografie.

Měl jsi někdy v životě moment, kdy jsi toužil  úplně změnit profesi?

No, pořád. Závidím například malířům. Podle mě snad ideální povolání z pohledu tvorby. Malíř  se může soustředit na svůj prostor, objekt, barvu, světlo, myšlenku... a může tvořit. Já však jako kameraman hraného filmu toho moc bez štábu lidí a množství techniky nenadělám.

Prozradíš nám na závěr své oblíbené  motto?

Nedávno se mi líbil postřeh Františka Koukolíka, kterého si velmi vážím, že je nesmysl hledat smysl života, protože „smysl života je život sám.“

Autorky: Lenka Šachlová a Šárka Petruželová

24.3.2011 | Lenka Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout